THE ADVENTURE of my life...

Yogjakarta - DEN 176/77

Datum: 18.9.2016  |  Publikoval: Radek

Tak a dneska opět přesun, kolikátý už ale opravu netuším… Před osmou hodinou už si takhle na ulici dávám cosi, co ani neumím pojmenovat, natož abych věděl, co to vlastně polykám, ale základem je rýže, jako vždy. Osmičku nestíhám, tak pojedu devítkou, když tu zabrní telefon a jeden z Tinder kontaktů jestli dneska jedu z Klatenu do Yogjakarty, jak jsem sliboval. Já že ano a Prima, že prý musí něco vyřídit v kanceláři, takže jestli bych nechtěl svézt autem. Místo v deset přijela v jedenáct, žádná změna oproti Evropankám, ze mě už po více než dvouhodinovém čekání lilo jako z vola, ale co, hlavně že si povezu zadek v klimatizovaném Chavroletu.

Začínáme se bavit a po chvilce z ní vypadne, že je muslimka, a že je v rozvodovém řízení, no tak to potěš. A že prý jsem vůbec první, s kým se tváří tvář sešla, tohle fakt ale potěší. A tak povídám, jako vždy a na trapnou otázku, kdy už budeme v Yogjakartě se mi dostane odpovědi, ale vždyť tu už dávno jsme. Pizza k obědu, salát jako předkrm a „Kolča“ na spláchnutí a peněž jsem se ani nemohl dotknout, nu což. Zavezla mě k sobě domů… a pře domem už čekal její podřízený, že si ještě zajedeme na kafíčko do jedné moc pěkné kavárny, odkud je výhled na zdejší aktivní sopku, tomu jsem se opravdu nebránil. Jen mi před zastavením taktně naznačila, abych se nevyjadřoval, odkud se známe. Jsem snad blbé, čí co???

Káva průměr, smažené banány pecka a výhled, byť s mraky, dech beroucí. A opět po mě nikdo nic nechtěl, to bude asi ta karma. Pak už mě jen odvezli na ulici Malioboro do backpackerské oblasti, rozloučili jsme se a já otevřel své aplikace a začal řešit, kdeže to vlastně dneska složím své znavené tělo. Bylo to kousek, jen 2,8 km vzdálené místo, kde jedno hodnocení za druhým pělo jen samou chválu a spousta dokonce od lidí z naší vlasti. Sto dvacet devět korun za postel i se snídaní, nejlevější, ale přitom stále skvěla volba. Navíc opět s ručníkem, takže já ten svůj asi fakt zase ani nerozbalím.

K večeři byla rýže, jak jinak, napsat jeden jediný článek a spát a zítra hurá na prohlídku města, zase mám něco domluveného, rovnou i s odvozem na půl devátou…

A jinak ten palec zlomený není, už téměř ani necítím žádnou bolest.

Ukopnutý prst - DEN 175/76

Datum: 17.9.2016  |  Publikoval: Radek

Přestože jsem šel spát v jednu v noci, ráno už jsem strašil v půl šestý, no nic. Bylo potřeba se nasnídat a sehnat nový Internet, protože na hotelu je spojení přímo tragické a bohužel se mi ani nedopařilo připojit a nahrát poslední články.

Z předešlého dne jsem znal jednu „místní“ slečnu a měli jsme spolu na motorce vyrazit podívat se po okolí, když ale naskočil Internet a začali jsme si psát, vypadlo z ní, že ona je sice zadarmo, ale za motorku budu muset zaplatit 200.000, cože??? Když na Lomboku a kdekoliv jinde za den člověk platí čtvrtinu? Nakonec šla na sto, ale slušně jsem jí poslal až na hnědé území s tím, že tohle vyděračské a nečestné chování přímo nesnáším a bylo vyřešeno. Teď už se tam jen těch 13 kilometrů nějak dopravit sám.

Nedaleké místo s názvem Umbul Ponggok je takový zvláštní přírodní bazén, kde se koupete společně s kapry a pokud si pořádně připlatíte, můžete si domů odnést libovou podvodní fotku např. na motorce, ale znáte to, to je pro turisty. No bylo jedenáct dopoledne, Slunce pralo jako blázen a na „posledních“ deset kilometrů jsem si opět opatřil mototaxi za pět a dvacet. Vstupné bylo za patnáct, tedy velice přijatelné a za chvilku už jsem se koupal. Studené to opravdu bylo, ale osvěžující. Namazat se, horký čaj k tomu a trochu toho smažení a okolo druhé už jsem toho měl tak akorát dost.

A ten o ukopnutém prstu znáte? No ve zkratce, to si takhle pochodujete okolo bazénu, kocháte se tou všudypřítomnou krásou, když tu si nevšimnete takového miniaturního schodu a pěkně to do něj pravou nohou, vší silou napálíte… Twe taková bolest, neskutečný, ale kdo chce kam, pomozme mu tam, že? Cestu zpátky jsem chtěl zkusit stopovat a za sebou táhnoucí pravou nohu jsem chtěl použít jako obměkčovací argument, no moc to nefungovalo. Zdvižený palec většina brala jako pozdrav, až mi z toho začalo být téměř úzko, ale kde se vzal, tu se vzal, sám od sebe zastavil jeden chlapík a odvezl mě do nejbližšího města na hlavní silnici, odkud už za pár minutek odjížděl autobus směr Klaten za pouhých pět tisícovek.

Po dobelhání se zpět k obchodu s telefony, jsem už jen počkal na nového kámoše z rána, který si na mě vzal kontakt a sám od sebe mi napsal, co se tak sejít na oběd (v půl čtvrtý) a trochu poklábosit. Proč ne, lepší upřímný Indonésan s chutí dozvědět se něco nového od projíždějícího cizince než s prominutím „vychcaná“ Indonésanka. Před hotel mě přivezl okolo půl desáté a já už si pak jen skočil na večerní kávu s „dortíkem“, s místním strejdou se ještě svezl omrknout místní děvčata do Karaoke baru, popít trochu toho zázvorového čaje a po půlnoci šup do pelechu.

Klaten - DEN 174/75

Datum: 16.9.2016  |  Publikoval: Radek

Vlak směr Klaten, odjel v 08:15 a do místa určení jsem se dostal přesně ve 13:30, tedy s drobným zpožděním. A cože je to vlastně za město? Nemám ani tušení, je to prostě malé město kousek před samotou Yogjakartou, kde jsem se chtěl zase na dvě noci ztratit a být pouze s místními a po příjezdu nic nenasvědčovalo tomu, že jsem se spletl. Absolutně žádný turista, poklidná atmosféra, ochota kam až oko dohlédne, prostě přesně to, co jsem měl v plánu najít.

Byl mi nabídnut taxík, jenž jsem s díky odmítnul, a tím to skončilo, žádné přemlouvání jako tomu bývá v turistických oblastech. Dědula hlídající parkoviště mi doporučil jednu místní „žrádelnu“ a následovala kupa informací o zajímavých místech v okolí, které mi posléze i vypsal na papír, v případě že bych si je nepamatoval. Kdysi dávno žil 5 let s přítelkyní v Holansku, mluví sedmi jazyky a člověk si vedle něj opět připadal jako naprostý tupec, ale což.

Na jeho doporučení jsem se ubytoval v jednom levném hotelu, pokoj s označením „Economi“ za pouhých 119 korun mi připadal jako více než dobrý, velká postel, větrák, co víc si přát. Koupelna je tedy sice už větší hardcore, ale co. Na „Turka“ jsem už zvyklý, ovšem absenci sprchy jsem ještě nezažil, takže holt dnešní koupání bude ve znamení omývání se pomocí kýblíku.

Odpoledne jsem tak nějak trochu prospal a před sedmou, tedy již opět za tmy se vypravil do „města“ na večeři. Dědula byl na svém místě, nejprve mě zavezl nechat se ostříhat a oholit a pak mě nasměroval ke stánku, kde je možné sehnat kávu. Tu jsem potkal slečnu, dali jsme se spolu do řeči a nakonec šli spolu na večeři, tedy jedl jsem jen já. Ona si mě jen fotila a přidávala na všech možných i nemožných sociálních sítích, prostě Bule (běloch) ve městě.

No a teď je po půl jedné v noci a já konečně končím s psaním článků, k čemuž jsem se díky nabitému programu nedostal posledních 10 dní a což jsem dnes již několikrát proklínal…

Surabaya očima místních - DEN 173/74

Datum: 15.9.2016  |  Publikoval: Radek

Po nočním návratu jsem si chtěl zase pořádně odpočinout a tak jsem spal snad až do devíti a dolů za Tyokem jsem se dostal okolo desáté. Jelikož si stále hledá práci, měl na mě času dost, takže mě měl v plánu vzít dneska do muzea a na projížďku po městě, nejprve na jeho motorce a poté speciálním turistickým autobusem.

Muzeum bylo celé jen o cigaretách, tím ovšem nechci říct, že by to nebylo zajímavé, právě naopak. Jedná se o jednu z nejstarších společností v Indonésii, založenou jak jinak než Číňanem, která dodnes produkuje ručně balené cigarety. A z prvního patra můžete přes plexisklo skutečně sledovat dobré dvě stovky žen, jak jako roboti balí cigarety. V muzeu byla k nalezení i Jawa „Pérák“ spolu s poznámkou, že tento motocykl vyrobený v Československu dlouhá léta sloužil jako nedocenitelný pomocník právě zakladateli této společnosti. Prostě na cokoliv českého lze narazit úplně kdekoliv na Světě.

Vyhlídkový autobus nás následně povozil po městě, průvodce nám představil několik zajímavých míst, jako např. čínský chrám nebo budovu banky Mandiri a člověk si zase mohl udělat svůj obrázek o historii a současném stavu dalšího města.

Na druhé rande k večeru nakonec nedošlo, prý špatná nálada, no co, čert to vezmi. Vzal jsem si tedy foťák a vyrazil se sám toulat po okolí. Ochutnal čerstvé ovoce od pouličního prodejce a již za tmy přisednul opět někde v chudinské čtvrti k místním, abychom si spolu vychutnali doušek kávy a prohodili pár slov.

Večeře byla u Tyoka doma, mamina uvařila masové koule s rýží a na mojí žádost Mie Ayam Goreng (smažené nudle s kuřetem). Večer jsme pak spolu s mým hostitelem ještě zajeli na kávu, na kterou jsem ho pozval a pak už zase rychle na kutě.

Surabaya - DEN 172/73

Datum: 14.9.2016  |  Publikoval: Radek

Surabaya, tedy moje dnešní destinace bylo prostě jen velké město na cestě směrem do mnohem zajímavějšího města jménem Yogjakarta nebo Yogja zkráceně. Před lety (2011) tu navíc bratranec učil na střední škole v rámci vysokoškolského projektu zastřešeného organizací AISEC, takže jsem si řekl, proč si sem neudělat výlet, i když tu nic extra k vidění není. Vlak mě tedy po deváté ranní vyplivnul na vlakovém nádraží Surabaya Guben, vzal jsem si opět Go-Jek mototaxi a jen kamsi 13 kilometrů daleko do jedné z klidnějších čtvrtí města, kde jsem měl následující 2 noci přebývat. A kde, to je zase příběh…

Na Tinderu jsem našel jednu slečnu, u které svítila ikonka postavy, tj. společný známý a v tu chvíli mi to prostě nedošlo a říkal jsem si jen, kdo to asi tak může být a byl to náš Mirda. Like byl udělen, ale to ještě neznamená, že dojde k propojení, ale došlo, asi si taky přečetla, že znám právě Mirdu, aneb jejího starého kamaráda. Couchsurfing (způsob, jak přespávat u místních „zdarma“) ale naše společná známá už prý nedělá. Přesto ale byla tak laskavá a zeptala se svého kamaráda, který prý souhlasil i takhle narychlo se o mě postarat a já tak měl na 2 noci zajištěné ubytování v krásném rodinném domku, co víc si přát.

Tyo, můj hostitel mě uvítal se vší parádou, připravil mi vlastní pokojík i s klimatizací, pomohl mi vyprat veškerou špínu a dokonce mi to i pověsil a já si vypůjčil helmu a po třetí hodině odpolední už na mě čekalo kudrnaté rande, jak jinak než z Tinderu. Dali jsme lehkou svačinku, skočili do kina na nový film s Tomem Hanksem a večer zakončili v Pizzerii spolu s pěti-sýrovou pizzou. Domluvili jsme se na zítřejší den, že budeme pokračovat, ale já musel ještě do města za Tyokem a naší známou, věnovat se taktéž jim.

Vulkán jménem Bromo - DEN 171/72

Datum: 13.9.2016  |  Publikoval: Radek

Na cestu jsme vyrazili, jak bylo plánováno krátce po třetí hodině. Pro pozorování východu Slunce připadali v úvahu tři místa, vyhlídka číslo jedna, vyhlídka číslo 2 a pravě námi vybraný King Kong Hill, odkud to prý stojí opravdu za to. Já byl trochu skeptický, zda dnes ten východ Slunce bude možné spatřit a z vyhlídky číslo 2 se mi moc už nechtělo pokračovat, ale demokracie zvítězila a tak jsme v tom strmém výstupu pokračovali. Na samotný vrchol jsme se dostali snad v 05:20, tedy asi 7 minut před východem a cesta to tedy byla sakra náročná, ale odměna byla nádherná. Slunce vyšlo a Mt. Bromo na druhé straně, nám taktéž začalo nastavovat svojí fotogenickou tvář. A že to z těch asi 2.700 metrů nad mořem stálo za to, nemusíte vůbec pochybovat.

Kdosi nám pověděl, že nemusíme jít stejnou cestou zpět, ale je možné se z hory dostat zadem po silnici, kudy sem jezdí všichni Asiaté a líní turisté. To byl zase nápad, jako kdybych nevěděl, jak silnice z takové nadmořské výšky vypadají. Sklon že by se jeden padnul, a aby to bylo vůbec možné vyjet, tak se to neustále klikatí a táhne kolem, takže výsledná vzdálenost je x-krát delší než by se původně mohlo zdát, ale dolů jsme se nakonec všichni dostali ve zdraví, tedy někdo dostal sem tam křeč, ale to se nepočítá. Zbývalo nám jen přejít Sea of Sand (Moře písku), kterým je tu pojmenována oblast táhnoucí se do všech stran od Mt. Bromo.

Pak vystoupat posledních 250 schodů, jenž pokryty sopečným popelem cestu vzhůru ale vůbec neusnadňovaly a všem se nám naskytnul pohled z nejzajímavějších. Jícen samotné aktivní sopky jménem Bromo, který s každou erupcí či částečným probuzením mění svůj tvar. Bylo slyšet až zlověstné hřmění a do vzduchu se valily chuchvalce černého dýmu, byť normální barva bývá prý mnohem světlejší. A tak si tam tak na okraji kráteru stojíte a uvědomujete si, jak nicotný je jedinec, a že kdyby se vulkán rozzlobil, byla by šance na přežití asi jen minimální. Přesto se sem ale denně vydávají stovky lidí, asi právě proto, aby si taktéž tuto až ohromující nicotnost uvědomili a po návratu domů si třeba více vážili všeho, čemu se jim dostává, aby nic nebrali jako samozřejmost.

Po návratu do naší vesničky jsme si zabalili a minibusem, tentokrát jen v devíti lidech, zato však za 55.000 namísto původních 35.000 vyrazili zpět do městečka Probolinggo. Všechny vlaky směr Surabaya, tedy moje další destinace byly plné, takže jsem si zakoupil lístek na další den na 06:15 a společně s jedním z anglických párů jsme po nějaké době našli, respektive já s pomocí jednoho moc hodného pána, ubytování, protože hostel Dharma byl plný. Večer už sám jsem si dal večeři, napsal 4 nádherné pohledy a mohl se jít konečně natáhnout, po celém dni a ušlých dvaceti osmi kilometrech.

Probolinggo - DEN 170/71

Datum: 12.9.2016  |  Publikoval: Radek

Po probuzení se mi zachtělo snídaně, kdo by to byl řekl, že? Bohužel ve svátek bylo spoustu lokálních „Warungů“ (něco na způsob restaurace) zavřených a tak opět došlo na komunikaci s místními. Zkusil jsem se zeptat 2 dívek v Hijábu (šátek, kterým si muslimky zahalují hlavu a ramena) kdeže bych tak mohl dostat kvalitní pokrm a ochotně jsem byl odveden na nedaleké místo, kde bylo možné ochutnat lokální specialitu Nasi Cepel (Nasi je rýže a Cepel je speciální sos vyrobený z buráků, moc velká dobrota). Chtěl jsem ještě horký čaj, ale ten tu prý nemají, ale prý ať vydržím, že i to bude a děvčata zmizela. Za chvilku se ale objevily i s mým horkým čajem a jak už asi tušíte, čaj byl pro nového bílého kamaráda zdarma. Ke snídaní jsem tedy měl rýži, 3 kousky kuřete, jedno vejce, sambal (pálivá směs chilli a kdo ví, čeho ještě, ale prostě sambal se tu jí téměř ke všemu) a Cepel sos a za tohle všechno jsem zaplatit celých 9.000 IDR neboli 9 Korun českých, prostě ráj na Zemi.

Nechci a ani nemám v úmyslu tu nějak propagovat Islám, jen prostě chci ukázat, v jakém prostředí se teď nacházím, jací muslimové ve skutečnosti jsou, a že to, co se nám média snaží neustále předkládat, může a dosti často i bývá zkroucený pohled na realitu. Věřím, že si to všichni z Vás dobře uvědomujete, a že tu mezi Vámi není nikdo, pro koho MUSLIM = TERORISTA ! ! !

S děvčaty jsem se posléze ještě prošel po městě, ukázaly mi nejstarší kostek ve městě a jejich školu, já jim na oplátku koupil a sobě taktéž ledový čaj od pouličního prodavače a okolo půl jedenácté došlo na loučení. Já šel na hostel si zabalit a vyrazil opět směr vlakové nádraží, kam po 11:15 měl přijet vlak a v něm… V něm Ceri s Benem, domluvili jsme se totiž, že budu-li mít chuť, můžeme se tu opět sejít a společně vyrazit navštívit další neméně zajímavé místo, sopku jménem Bromo.

Přijeli, rádi mě viděli a po chvilce jsme se již společně připojili k dalšímu páru, tentokrát ze severu Anglie. Bemo (neboli dodávka sloužící k přepravě osob) nás zavezlo na místní „autobusové nádraží“ což není nic jiného než místo, odkud vyjíždějí o trochu větší dodávky pro 15 osob směr Mt. Bromo (Mt. - Mount - hora). A funguje to jako s trajekty, jakmile se naplní kapacita, tak se vyráží. Tudíž žádný jízdní řád. Čekalo nás tu již 14, když v tom se objevily další 4 postavy a tak nás jelo nakonec 18 a jak se dá předpokládat, žádná sleva se nekonala, prostě pod 35.000 se zdá cena klesnout nemůže.

Po hodině a půl jsme byli na místě. V Láva Hotelu měli pokoje pro 3 za lidových 700.000 „Rupek“, tedy úplně mimo mísu, byť Ben by to vzal klidně pro dva, jelikož tam teče i teplá voda a jak sama Ceri dokola opakovala, to on je tu taková ta princezna, kdežto já jsem ta pravá cestovatelka. Nakonec jsme našli jeden Homestay a s majitelem usmlouvali cenu pro všech pět dohromady na 300.000. Já měl postel jakoby v předsíni, tedy bez soukromí a možnosti zavřít dveře, takže bych prý měl přispět i nižší částkou řekla Ceri a tak jsem jí věnoval rovných 52.000 a spokojenost byla vzájemná.

Plán na ráno spolu s mapkou měla taktéž připraven, takže po večeři jsme šli všichni brzo spát a domluvili se jen na vstávání před třetí ranní a brzkým odchodem, abychom nepropásnuli východ Slunce, pokud možno z nejvýše položeného místa v okolí zvaného King Kong Hill (Kopec krále Kinga:-)

Modré plameny na Jávě - DEN 169/70

Datum: 11.9.2016  |  Publikoval: Radek

Spolu s řidičem a průvodcem nás pět tedy nasedlo do auta a vyrazili jsme. V ceně jsme měli odvoz k úpatí hory, jídlo, pití, průvodce a hlavně plynové masky. Cože? Masky? K čemu proboha? No ona se totiž dole v kráteru těží síra a celé oblast je tak prosycena puchem zkažených vajec a všudypřítomným plynem, který díky větru mění svůj směr a kdykoliv vás může zasáhnout plnou silou a bez masek to opravdu nechcete zažít, stačí že to dostanou oči na plný „céres“.

Cesta nahoru byla strašná a to jako bez okolků řeknu klidně na plnou hubu. Ty zástupy lidí, turistů a místních si nedovedete ani představit a ještě že se jde za tmy, kdy to celé procesí naštěstí není vidět celé. Jak se začnete přibližovat k vrcholu, přivítá vás silný a hlavně studený vítr a teplota pod deset stupňů si občas řekne o další vrstvu oblečení. Počítejte s tím tedy, protože v horké Indonésii opravdu nechcete nastydnout kvůli takové hlouposti jakou je nepřipravenost, jak vždy říká „strejda“ Zděnek ze „Studené“ vsi kousek od Slaného.

Po poměrně strmém stoupání se nakonec dostanete až na okraj kráteru, ale aby bylo možné spatřit ony pověstné modré plameny, je bohužel potřeba opět sestoupit o nějakých osm set metrů dolů. Cesta je to jako do pekla, klikatá a nebezpečná a navíc je třeba se ještě vyhýbat „horníkům“, kteří až ze samotného dna na svých ramenou vynáší koše se sírou, mnohdy vážící až okolo osmdesáti kilo. No nemají to opravdu lehké živobytí a tuhle práci bych nepřál nikomu z Vás.

A pak to přijde, jste úplně dole a koukáte se na tu nádheru. Na plameny se dá téměř až sáhnout, pokud na to tedy máte odvahu se přiblížit na takovou vzdálenost. Celá ta nádhera ale není žádné kouzlo, prostě jde o to, že síra hoří modrým plamenem. Ať je tomu ale jak chce, ta podívaná je neskutečná, jako z jiného Světa a vůbec se nedivím tomu, že se sem vydávají denně takové zástupy lidí.

V září je díky pozici Slunce nemožné sledovat východ Slunce a tak jsme se po rozednění zbytečně nezdržovali a vyrazili na zpáteční cestu ještě s krátkou zastávkou u jednoho místního vodopádu. Okolo osmé hodiny ranní jsem si v nedaleké stanici koupil lístek na ranní vlak v 09:15 a po rozloučení se vydal na cestu do vzdáleného města jménem Probolinggo.

Po příjezdu jsem byl bez Internetu a nikdo z místních nemluvil anglicky. Jak už jsem psal na FB, jedna naprosto neznáma mladá muslimka mě na motorce odvezla do obchodu, koupil jsem si novou SIM, protože zde prostě 4G nechytají. Další muslim mě odvezl do restaurace, protože jsem měl už hlad jako vlk a zase zdarma, prostě moc fajn lidé. Naproti „žrádelně“ byl hostel Dharma, kde se mi povedlo i ubytovat za krásných 75.000 na noc, ovšem bez přikrývky, ale koho to zajímá, že?

Večer město ožilo o to více, protože byl předvečer muslimského svátku jménem Idul Adha, při kterém se sjíždějí rodiny, dojde na obětování koz a dalšího zvířectva a následné hostiny, při kterých pokrm dostanou úplně všichni, i ti chudí, kteří nic nemají. Po natočení videa v okolí mešity jsem byl z nenadání osloven malou, drobnou, jak jinak než muslimkou, kterou zaujalo, cože jsem to dělal. A tak jsme si společně i s její rodinou asi 2 hodiny povídali a nemít zaplacený hostel, mohl jsem dnešní noc strávit u nich v domě, tak třeba příště.

Z Bali na Jávu - DEN 168/69

Datum: 10.9.2016  |  Publikoval: Radek

Dnešní den bylo v plánu přesunout se z Bali na Jávu, nejprve autobusem do přístavu Gilimanuk a pak opět přesednout na trajekt a přejet asi 2 kilometry úzký pás moře oddělující tyto dva ostrovy od sebe. Autobus ale odjíždí z centra Denpasaru a těch asi 12 kilometrů se mi opravdu chodit nechtělo. Aplikace už používám, UBER, GRAB a dneska k nim přibyla ještě lokální indonéská s názvem Go-Jek. Cheria mi mototaxi pomohla objednat a jelikož odjezd byl trochu hektický, nedostalo se ani ne takové to „smutné“ vleklé loučení…

Na autobusovém nádraží už klasická rutina v podobě naháněčů. Cena 80.000 se mi nezdála a tak jsem trval na 40.000. To už nebylo daleko od skutečné, která byla jen o deset tisíc nižší, jak jsem zjistil, když platili místní. Na lodi jsem poobědval instantní nudle, seznámil se s moc fajn indonéskou rodinou a společně jsme nafotili album „selfíček“. Chvilku před vyloděním jsem se rozhodl prohodit pár slov i s jediným zahraničním párem na palubě. Moc fajn lidičky z Walesu mimochodem. A nemýlil jsem se ani trochu, taktéž měli v plánu navštívit horu Ijen se svými až téměř mystickými modrými plameny.

Chudáky jen zarazilo, že nemám žádný plán, zabookované žádné ubytování ani připravený plán cesty. No aby taky ne, když oni jsou zvyklí na jiné způsoby a ceny. Mě vyšla cena z Kuta Bali až na Jávu na 67.000 IDR (21.000 za mototaxi, 40.000 autobus a 6.000 za trajekt) a oni ve dvou vyplázli krásných 600.000, to prostě nevymyslíte tohle… Společně jsme usmlouvali cenu za taxi a vydali se do města Banyuwangi, kde si již předem zamluvili pokoj v jednom moc pěkném Homestay. Uvítání v královském stylu samotnou majitelkou jménem Maya bylo více než příjemné, zjištění že jsou „fully booked“ už však bylo horší. Ben a Ceri však měli v plánu jít se podívat na „Blue Flames“ již následující den časně z rána a Maya mi tak nabídla, že tu mohu zůstat a „vegetit“ ve společných prostorách, když jsem jí naznačil, že jako opravdu postel a spánek jednu noc mohu vynechat. Chvilku po nás dorazil ještě americký pár, očividně přijel stejnou lodí, ale nějak jsme se nepotkali a slovo dalo slovo a rozhodli jsme se jít společně v pěti. Pro mě zajímavější varianta platit pětinu z 1.500.000 než třetinu z 1.200.000.

Okolo desáté jsem se odebral trochu si odpočinout do „hamlocku“ (houpací síť), ale jako luxusní provedení a asi jsem si i trochu zdřímnul, aby ne, když dvě poslední dvě noci na Bali byli dost náročné. Pak jsem si i dovolil trochu se natáhnout na takové jakoby posteli s moskytiérou a před půl jednou v noci už bylo třeba se jen připravit na cestu a následný noční výstup.

Láska na Bali - DEN 167/68

Datum: 9.9.2016  |  Publikoval: Radek

Jaké krásné probuzení to bylo, společná snídaně, společná procházka a pak už jsem si sám začal obíhat místní obchůdky a shánět jako obvykle magnety. Z původní ceny 80 korun za kus jsme se po společném vyjednávání dostali na cenu čtvrtinovou a já opět odcházel s vítězoslavným výrazem na tváři. Na pláži jsem si dopřál, v té největší výhni, pěkných 90 minut smažení, neboť je třeba nechat olej pořádně se zažrat do kůže, no ne? Po vydatném obědě v podobě smažených nudlí s kuřetem jsem se opět vydal na dlouhý pochod a opět jsme si spolu užívali vln a skotačení, prostě nádherný den na Bali, jaký si každý touží zažít.

Večeře v trochu nobl restauraci byla výtečná a zbývalo opět už jen vydat se na hotel, který jsem si musel na poslední, tj. třetí noc prodloužit, jelikož jsem tu původně neměl v plánu zůstávat tak dlouho. A kdybych chtěl, mohl byt tu zůstat do konce září. Tedy ne že bych nechtěl, ale v plánu je projet Jávu od východu po západ a svůj plán prostě nejsem ochotný až tak moc měnit ať se děje, co se děje.

Kuta Bali - DEN 166/67

Datum: 8.9.2016  |  Publikoval: Radek

Aplikaci Tinder používám již od pár měsíců a ani v Indonésii tomu není jinak, takže pár spojení už jsem měl dokonce před příjezdem na Bali. Dneska po probuzení jsme si ale začali psát s jednou slečnou a pro jistotu jsme si rovnou domluvili společný oběd a následné koupání. Já se nasnídal, koupil si nový opalovací olej s rozprašovacím aplikátorem a vysokým faktorem číslo 16 a před dvanáctou se vydal po pláži na asi, tří a půl kilometrovou cestu za novou neznámou…

Telefon už mezitím opět „kleknul“, protože zdejší vedro mu prostě nesvědčí a já byl tak bez spojení. Pře domluvenou restaurací jsem tedy čekal a čekal a po dvaceti minutách jsem byl rozhodnutý to zabalit a vrátit se z oblasti Legian zpět na Kuta Bali, když tu vidím slečnu přecházející silnici. Na obrázku ale lidé vždy vypadají trochu odlišně a tak jsem si nebyl úplně jistý, ale jo, byla to ona a poznala mě hned. K obědu byl kuřecí řízek s pepřovou omáčkou a gratinovanými brambory plus jeden malý Bintang (zdejší pivo). A pak už hurá na pláž. Dost mě ovšem zaskočily nádherné bikiny, protože muslimky je tedy dle informací moc nenosí. Další překvapení pak bylo, když se člověk, který neumí plavat vrhá do vln a ani trochu nemá strach, holt každý jsme jiný, je to tak?

Večer jsme šli spolu na hotel a užili si ještě trochu toho „plavání“ ve sladké chlorované vodě (bazénu). No a po večeři už to bylo jen 18+. Prostě občas je lepší nic neplánovat a jen se sejít a ono už se to prostě nějak vyvrbí.

Přejezd na BALI - DEN 165/66

Datum: 7.9.2016  |  Publikoval: Radek

Pro probuzení a „vydatné“ snídaní mi nezbylo než čekat na odvoz, který byl domluvený na půl desátou. Zabaleno jsem měl pro jistotu už od večera. Jako švýcarské hodinky to sice nebylo, ale nakonec dodávka přeci jenom přijela. Času ale bylo dostatek, protože dle informací loď z přístavu měla odjíždět asi ve dvanáct s tím, že na Kuta Bali budeme po páté hodině. Tomuhle ale přátelé nikdy v Indonésii nevěřte, nebo spíše téměř nikde v Asii. Stejně tak je téměř zbytečné se ptát na vzdálenost, nevím co se zdejší obyvatelstvo učí ve škole, ale jsou schopni říct, že je to na levé straně silnice po deseti metrech a přitom je to třeba 300 metrů.

Řidič si cestu při rychlosti téměř čtyřicet kilometrů v hodině asi hodně užíval, až se mi téměř zachtělo ho poprosit, zda by to nešlo ještě pomaleji, abychom se mohli kochat i všichni ostatní, ale on asi zřejmě věděl své… Do přístavu jsme dorazili chvilku po jedenácté hodině, došlo na jídlo a pití a taktéž na to co obvykle následuje, ale informace o odjezdu byly stále takové kusé. Místní rozumbrada jen dokola „mlel“ něco o tom, že dva mosty jsou stále stržené a vše je díky tomu zpomalené. Ale nikdo to nechápal, jaké mosty? Máme se přeci nalodit na trajekt a jet 69 kilometrů směr ostrov Bali.

Před dvanáctou nás nahnali už to přistaveného autobusu, že prý je to jednodušší způsob nalodění se pro pěší pasažéry a kousek před trajektem jsme se na parkovišti zastavili. A věřte nebo ne, nechali nás tam div neleknout téměř 2 hodiny, fakt neskutečný. Já čas nějak extra tedy neřeším, ale byla tu jedna „turistka“ a to to jako těžce nedávala. Jako vlčák neustále pobíhala sem a tam, vyptávala se, ale od ostatní, již zkušenějších cestovatelů se jí dostalo pouhého: „V klidu, tohle je tu úplně normální, vítej v Indonésii“, což jí tedy klid do duše nevneslo, ale budiž.

Ve dvě hodiny odpoledne jsme tedy byli na palubě, na trajekt začali najíždět ostatní náklaďáky a další vozítka a „už“ ve 3 se lodní šroub roztočil na plné obrátky, neskutečný. Prostě dokud není loď nacpaná na prasknutí, tak se nejede a poper se s tím, jak chceš. Z toho plyne jediné, zato však veledůležité ponaučení. V Indonésii není úplně ideální přijet do místa odkud se třeba odlétá domů v ten samý den, pro jistotu si tedy vždy vyčleňte jeden den navíc a užijte si poslední noc v pěkném hotelu, jako to třeba já dělám již 6 let před odletem domů z Bangkoku.

Při průměrné rychlosti okolo 13 km/hod. bylo těch plánovaných 69 kilometrů opravdu na dlouho, tedy 5 hodin. Na palubě jsem potkal již v pořadí druhý český pár (po 165ti dnech) a dokonce jsem se s nimi dal i do řeči, což je co říct. Fajn lidi, vyměnili jsme si informace a po osmé večerní už jsme byli na Bali. V Přístavu, odkud shodou okolností dnes ráno (16.9.) vyplul motorový člun, který vybouchnul a x lidí je mrtvých… Po další asi půlhodině přijela dodávka, a že nás začnou rozvážet do zvolených destinací. Já jel na Kuta Bali a jako obvykle jsem měl štěstí, protože pro obyvatele Bali byl dnešní den důležitých náboženským svátkem, takže se očekávali zácpy a velké zdržení na cestě. Ale jelikož tyhle věci stejně nemá člověk možnost ovlivnit, tak se s nimi ani není třeba vícero zabývat.

Hotel na dvě noci jsem měl pro jistotu již zabookovaný a byl to ten samý, kde jsem byl již v roce 2012, tedy kousek od pláže, se skvělým bazénem a výbornou snídaní. Na recepci jsem potkal staré známé tváře, ubytoval se, dal konečně sprchu a šel spát, protože jsem byl „totálka“.

Relax na pláži - DEN 164/65

Datum: 6.9.2016  |  Publikoval: Radek

Dnes jsem si pro změnu přivstal, abych stihl odliv a dostal se na „naší“ tajnou pláž skrytou před zraky turistů. A povedlo se, dokonce mám i nové fotky, jen tentokrát sedím na jiném kamenu než v roce 2012. Focení mi ale zabralo více času, než bylo zdrávo a příliv už se hlásil vlnami a mohutným šploucháním na okolní skaliska. Cesta zpět tak bylo tak trochu mokrá, ale naštěstí to odnesly jen koupací kraťasy a vodě „odolný“ batoh.

Zbytek dopoledne a cele odpoledne od půl čtvrté do západu Slunce v 17:40 jsme si jen tak bezprizorně prostě proležel na pláži a relaxoval jako již dlouho ne. Lístek na zítřejší loď, která mě vezme z Lomboku na Bali, mám již koupený a přestože jsem si říkal, že bych si tu mohl půjčit motorku a trochu si blízké okolí projet, ničeho nelituji a dovolená to byla skvělá. Na Bali bude ještě chvilku pokračovat, protože baterky jsou zatím nabité jen na nějakých 80 procent a Java je přeci jenom veliký kus země.

A jelikož jsem měl dovolenou a články za mě nikdo poslední čtyři dni nepsal, tak to teď opět doháním, naštěstí ještě není ani jedna hodina v noci.

ŠTĚSTÍ - DEN 163/64

Datum: 5.9.2016  |  Publikoval: Radek

Pro většinu z Vás je Lombok nějaké neznámé cosi, možná si řeknete, že je to jméno něčeho, pro mě je to ale Ráj na Zemi, kde jsem před čtyřmi lety zanechal část svého srdce a místo, kde bych chtěl prožít zbytek svého života, tak a je to venku…

Dneska jsem se na pláž dostal až před desátou hodinou, což je samo sebou pozdě a Slunce už je celé rozžhavené. Nic naplat, namazaný jsem naštěstí byl, takže opalování mohlo v klidu započít. Když tu, kde se vzala, tu se vzala, objevila se vedle mě místní prodavačka kokosových ořechů. Cena rovných 25.000 Rupií. Zkusil jsem svoje oblíbené NE, ale pořád trvala na svém. Tak mě napadlo zkusit jinou taktiku a nabídnout svojí vlastní cenu, takovou, kterou jsem já ochotný maximálně zaplatit a tou bylo 10.000. Tuhle taktiku jsem se naučil od mistra ve smlouvání, od svého „bráchance“ Mirka. Nevím, jestli byla paní nahluchlá či co, ale musel jsem to během pár minut zopakovat asi dvacetkrát, ale nakonec začala mačetou odsekávat vrchní část ořechu a já už se mohl začít těšit na ten lahodný mok. Dokonce to bylo i bez brčka, takže rovnou z ořechu, jak jste někteří viděli na mém videu na FB.

Poté jsem rozbalil druhý ručník z hotelu a šel se opalovat. V uších pecky a v nich skvělý hudebník jménem High Contrast a pak to přišlo. Hrála třicátá minuta a já si najednou uvědomil, jak moc šťastný se cítím. Trvalo mi to tedy dlouhých 163 dní, ale opět jsme to svoje štěstí našel, právě tady, kde to miluji, na svém ostrově jménem Lombok.

Po odpoledním šlofíku bylo již Slunce zahalené mraky a z dalšího opalování tedy sešlo. Vše tedy směřovalo k výborné večeři dokonce i s místním pivem zvaným Bintang, kterým jsem oslavil své znovu nalezené štěstí.

Dovolená - DEN 162/63

Datum: 4.9.2016  |  Publikoval: Radek

Znáte ten pocit, když šestý měsíc cestujete po jihovýchodní Asii a najednou si uvědomíte, že potřebujete dovolenou? Ne, já si opravdu nedělám legraci, prostě to tak je a kvůli tomu a nejen tomu jsem se i rozhodl pozměnit svůj plán pro Indonésii a začít naopak od východu (středu) na západ. Takže z Lomboku až zpět do Jakarty zase.

Pro neznalé to musí být dosti nepochopitelné, protože na FB jsou vidět většinou jen samé pěkné obrázky případně videa a veselé zprávy. Skutečnost je ale taková, že cestování (hlavně to solo) je každým dnem výzva, kde se najíst, odkud kam jede vlak, autobus, loď či drožka a hlavně v kolik. Co je v okolí zajímavého k vidění, čemu se naopak raději vyhnout. Na každém kroku potkáváte lidi kteří se snaží vás obelstít či okrást, takže jste neustále ve střehu a tak to jde dne za dnem, až to prostě dokáže unavit i takového slona jako jsem já.

Zamluvil jsem si tu tedy 3 noci s tím, že pokud se mi bude chtít, zůstanu klidně i déle. Neděli jsem využil k projití si celé, asi 2 kilometry dlouhé pláže a na jejím konci se pokusil najít malinkatou skrytou plážičku, kde jsem se spolu se svojí, hm… indonéskou paní učitelkou v roce 2012, při mé první návštěvě Lomboku, fotil. Bohužel příliv byl na svém maximu a dostat se tam tedy bylo nemožné. Plavat možná, ale se zrcadlovkou v batohu se mi to nejevilo jako ideální řešení.

Pozdní oběd způsobil, že jsem se zpět na „chatu“ dostal až po druhé hodině a následných dvacet se protáhlo až do večera, ale když si tělo řekne, nesmí se mu odříkat.

Batam a přesun na Lombok - DEN 161/62

Datum: 3.9.2016  |  Publikoval: Radek

Minulá noc na „letišti“ byla fakt výživná, jen co je pravda. Ale tak jednou za čas se to dá přežít. Nějak jsem se tím tedy proklimbal až do páté hodiny ranní, kdy byl čas na skutečnou modlitbu a pak si dal snídaní a čekal na sedmou hodinu jako na smilování. U okénka společnosti Citilink mi sdělili, že lístek, který se mi bohužel před třemi dny nepodařilo koupit online za 900.000 Rupií už dnes stojí 1.730.000, což jsem s díky odmítnul a šel to zkusit k Lion Air. Výsledná cena 1.337.000, no lepší než drátem do oka a další 2 noci už bych tu nepřežil, abych se s cenou zase dostal níže.

Odlet letadlem společnosti Batik Air, což je asi nějaká dceřiná společnost, byl v 11:50 směr Jakarta. Po přistání okolo půl druhé jsem musel ale ještě vyřešit, jak se dostat na druhé letiště, které se v obrovské Jakartě nachází. Vzdálené je 39 kilometrů, město je od rána do večera zacpané a navíc tu neexistuje jakákoliv kyvadlová doprava jako např. v Bangkoku, skandál…

Další odlet byl naštěstí až v 18:40, takže to bylo skoro nemožné to nestihnout. Nabídkám taxikářů s částkou 300.000 Rupií jsem se jedovatě pousmál a šel zkusit zase mobilní aplikace. Tentokrát jsem jel se společností GRAB. Cenu mi to ukázalo 131.000, byť jsem tedy ještě „musel“ zaplatit parkovné (9.000) a dálniční poplatek (15.000), což je ale ve výsledku pořád nádherných 155.000.

Po příletu na Lombok a posunutí hodin opět o jednu hodinu dopředu už zbývalo na hotel pouhých 17 kilometrů, ale byla tma, já sám a na stopování jsem se opravdu po probdělé noci a všech těch útrapách necítil. Taxi mi všichni nabízeli za 200.000 a já je všechny ignoroval, ale jeden mladík si mě vyhlídnul a asi se těšil, až uslyší moje NE, po kterém cenu okamžitě sundal o celých padesát procent, vidíte, ono to fakt funguje.

Ubytoval jsem se v docela pěkném pokoji pro dva s letištěm, konečně se osprchoval a šel si dopřát zasloužený odpočinek.

Krásy Singapuru a přesun do Indonésie - DEN 160/61

Datum: 2.9.2016  |  Publikoval: Radek

„Poslední“ den v Singapuru bylo třeba opět si přivstat a připravit se na dlouhé chození. Do asi jedné hodiny odpoledne jsem tak vyfotil snad vše podstatné, co centrum Singapuru nabízí. Marina Bay Sand Hotel vypadá i ve dne sexy, ale zapózoval mi už jen z dálky. Sluníčko pekelně pálilo, cestou jsem někde ztratil i své „fejkové“ Ray Ben brýle, ale musím říct, že jsem svých 30 singapurských hodin využil na maximum. Celkem jsem tu nechal asi dva a půl tisíce, a to je třeba připomenou, neplatil jsem jedinou atrakci, jediný vstup, to jen abyste si mohli udělat svůj vlastní obrázek o tom, jak je tu draho.

V čtvrt na šest jsem prošel opět pasovou kontrolou a za padesát minut už se naše loď rozjela a já zamířil vstříc nové zemi, do Indonésie a to na ostrov Batam, který měl ukrývat mezinárodní letiště. Velké plány jsem měl ve své hlavě, ale skutečnost byla poněkud odlišná.

Letadlem jsem chtěl odlétat ráno asi v 7:50, takže od příjezdu po sedmé večerní jsem měl moře času a oněch deset kilometrů, oddělujících přístav a letiště jsem chtěl opět zdolat po svých. Taxy bylo za 90 tisíc Rupií (Kč 165,-) a já, který si pro korunu nechám koleno vrtat, jsem si prostě řekl, jedem low cost, tak se půjde pěšky. Musel jsem jen odmítnout asi milion taxíkářů, klepajících si po mé odpovědi na čelo, ale měl jsem všechny až tam vzadu. Se svým asi osmi kilovým batohem jsem ušel, již za černo-černé tmy, asi kilometr a pomalu, ale jistě mi začalo docházet, že po celodenním chození po Singapuru těch nočních deset kilometrů nakonec přeci jenom asi nebude až zas taková legrace, jak by se mohlo původně zdát.

Přešel jsem tedy silnici na levou stranu s tím, že zkusím stopovat, ale už tam stál jeden týpek na motorce. Dojdu k němu a on na mě spustil po jejich, já po našem, že jdu na letiště, on ukázal rukou pohyb startujícího letadla a oba jsme měli jasno. A výsledná cena bylo pět zvednutých prstů. Já mu řekl NO a vydal se dál a za malý okamžik jsem si uvědomil, jak nádherné to slovo NE vlastně je, a že bych ho měl začít více používat. Týpek mě dojel a hned bylo 40% dole a za těch 30 tisíc (Kč 55,-) už se mi jet chtělo. Cesta na letiště trvala dobrých dvacet minut a byla to dálka jako prase, neustále silnice bez chodníků, no prostě jedním slovem jsem rád, že jsem to nakonec nemusel jít.

Mezinárodní letiště Hang Nadim Batam mě přivítalo v 19:20, ale tím vše příjemné skončilo. Všechno se tu totiž zavírá večer v sedm a pak už je jen pár nočních příletů. Takže nákup letenky spolu s přespáním na letišti, tak jak to bylo v plánu, se uskutečnit nedalo a já musel začít improvizovat. Letištní ochranka mě i po vyslechnutí do budovy pustit nechtěla, ale prý můžu spát venku, v místnosti kde se modlí muslimové, no neberte to. K obchodu jsem si koupil instantní nudle, vodu a buchty plněné čokoládou a hodinu telefonoval s kámošem z Mostu (Řehy).

Okolo desáté se přesunul do Musholla (místnost na modlení) a chtěl v klidu spát. Jako ukolébavka bylo na programu 36x Allahu Akbar a pak už jsem zabral. Jediným problémem byl spolu se mnou a dalšími lidmi spící Ladyboy, hermafrodit či „tranďák“, fakt nevím, co to bylo za magora, ale v půl druhé mě probudil, a že mám někam za ním jít. Původně jsem si myslel, že už je čas na první ranní modlitbu okolo páté, ale pohled na hodiny mě rychle vyvedl z omylu. Tak jsem ho poslal k šípku, pak ještě asi 3x a dal si ještě dvacet.

Singapur na obzoru - DEN 159/60

Datum: 1.9.2016  |  Publikoval: Radek

Včerejší večer jsem věnoval noční procházce městem Johor Bahru, lokální trh bylo jako obvykle úžasný, kamarádovi jsem za devadesát korun koupil 64GB micro SDHC kartu, no pro jistotu chtěl za tu cenu vzít dvě. A se třemi procenty baterky v telefonu jsem se před dvanáctou dostal díky google maps na hostel, kde jako obvykle došlo na psaní dvou předchozích článků do třetí hodiny ranní. Taktéž jsem uskutečnil i tři neúspěšné pokusy o online platbu za letenku z ostrova Batam na ostrov Lombok. Vždy vyskočila jen hláška, že platba byla zamítnuta, ale proč, to se člověk stejně nikdy nemá šanci dozvědět.

Ráno jsem chtěl vstávat už na pátou, abych ty tři kilometry na hranice se Singapurem měl co nejdříve za sebou a mohl se do nové země dostat co nejdříve. Budík nastavený na 05:01 zazvonil a já ho přetočil na 07:31, protože to fakt nešlo, pouhé dvě hodiny spánku, po posledních asi pěti probdělých nocích si to tak prostě vyžádalo.

Razítko říkající, že jsem opustil Malajsii, bylo do mého pasu otisknuto před desátou hodinou a přede mnou byla cesta do nové země. A když říkám cesta, tak myslím jako pěší. Na Internetu jsem se dočetl, že most mezi Singapurem a Malajsii jde normálně přejít, sice to není žádná diskotéka, protože jdete podél veškeré dopravy, co se mezi zeměmi prohání, ale prostě jsem chtěl přijít do Singapuru po svých. Na začátku vzniklo video, které je na mém FB a na konci jsem taky jedno natočil, ale…

Asi dvacet metrů přede mnou byli čtyři celníci u prvního rentgenu, a přestože až u nich byla cedule o zákazu focení a já byl tak trochu v zákrytu, jeden z nich mě zpozoroval a vydal se mým směrem. Omluvil se mi, ale že prý natočený materiál musím smazat. No a to bych nebyl já, abych si zase na vyšňořeného oficíra neotevíral svou prořízlou hubu, že? Naznačil jsem mu, že cedule je až tamhle a já točil tady, ale neprošlo to a stále trval na svém. No zastřelit jsem se kvůli dvacetivteřinovému videu nechtěl nechat, ale neodpustil jsem si přidrzlou poznámku, aby tedy, pokud nechtějí, aby tu někdo točil video, ceduli umístili hned na začátek koridoru. A v tom už se dostavil sám velký kápo, prý jestli je tu nějaký problém. Vysvětlil jsem mu celou situaci a on hlava studovaná mi sdělil, že cedule je tu pouze jako připomínka, a že člověk vstupující na území cizího státu, si má předem zjistit, co smí a nesmí dělat. Tohle moc dobře vím, ale znáte to? Pak mi ještě oznámil, že další věc, co se nesmí, tak je fotit úřední budovy, zajímavé je, že Parlament jsem si později vyfotil úplně bez problémů a to dokonce i se souhlasem stojícího „orgánu“

A pak nastal ten děs zvaný pasová kontrola Singapur… Nejprve jsem se postavil do krátké fronty a divil se, proč všichni stojí v těch dlouhých, poté jsem se jedné „slečínky“ zeptal, zda je třeba vyplnil nějaký vstupní formulář a odpověď ANO mi vykreslila drobné vrásky na mém upoceném čele. Při vyplňování ke mně přistoupil další celník, chtěl pas a vyptával se na milion věcí, nakonec mě ale propustil a já si mohl jít stoupnout do jedné z těch dlouhých řad. Po téměř půlhodinovém stání a v podstatě nulovém postupu vpřed už mi začínali pomalu téct nervy, když tu nic, mi na rameno opět zaklepal celník, tentokrát i s čepičkou. Že jako abych ho následoval, v duchu jsem si pomyslel, no to si snad musíš dělat „pr…“ ne, chlape? Vytáhnul mě tedy řady a spolu s dalšími třemi kolegy mě začali opět, jako ten nejvzácnější exemplář, podrobně studovat. Odkud, kam, proč, jak, co jsem dělal, co budu dělat, atd. Až jsem se začal obávat případné anální sondy, zda náhodou nemám ve střevech kondomy s „koksem“.

Jako jediné racionální vysvětlení mi přišlo, že můj první rozhovor někdo viděl na monitoru a řekl si, že mi dnešní den prostě zpříjemní, jak jen to bude možné. Chtělo se mi zeptat, jestli náhodou nejde o pouhou šikanu znaveného cestovatele, ale představa noci strávené v nějaké zadržovací cele, případné okamžité vyhoštění ze země mi dovolili vyslovit pouze jedinou slušnou větu. Je tu nějaký problém? Ne, všechno v pořádku, pouze náhodná kontrola. No to tak, pomyslel jsem si v duchu. Za chvilku mě ale vrátili do řady, dokonce i na původní místo a já si řekl, že s klidem se vždy všechno vyřeší mnohem elegantněji.

Vyměnil jsem Ringity na Dolary, autobusem a vlakem se dostal do Čínské čtvrti, ubytoval se a šel nakoupit opět magnety a pohledy, když v tom začalo pršet. Večer se do hostelu dostavily i dvě francouzsky, slovo dalo slovo a společně jsme opět vlakem vyrazili do čtvrti s názvem Little India. Já si dal konečně, po 3 týdnech, první „pifko“ za 160 korun v hudebním baru a pak večeři v indické restauraci za korun 56.

S děvčaty jsem se rozloučil, protože jedna jediná noc v Singapuru si prostě vyžadovala procházku okolo slavného hotelu Marina Bay Sand. Prošel jsem se tedy nočními ulicemi, představoval si, jak se tu za 14 dní budou taktéž za tmy prohánět Formule, a město mi jedním slovem učarovalo.

Johor Bahru a definitivní konec... - DEN 158/59

Datum: 31.8.2016  |  Publikoval: Radek

Ráno jsem se měl v plánu co nejdříve přesunout do centra města, změnit hostel a zůstat poblíž hranice se Singapurem, tak abych to měl další den jen kousek. Bohužel to dlouhé ponocování to zase celé narušilo a upřímně už jsem toho měl tak akorát dost.

U snídaně nepadlo téměř ani slovo. Naštěstí tu ale byl český pár, vracející se po 14ti měsících z Nového Zélandu. Dozvěděl jsem se pár zajímavých rad o cestě do Singapuru a taktéž zjistil, že si pětiměsíční pauza bez mluvené češtiny začíná vybírat svojí daň…

Přesun do příhraniční multi-stanice s názvem Johor Bohru Sentral byl ještě společný, ale pak už slečna pochopila, že nadešel ten správný čas a odpojila se. Smutný to příběh, ale já už jsem to prostě dál nechtěl snášet. Domluvili jsme se, že budeme v Malajsii zase cestovat spolu, ale už jen jako přátelé, holt ne obě strany to tak chtěli mít. Byl jsem taktéž požádán, o půjčení peněz, že to dostanu okolo 10. září zase zpět, jako tomu už bylo několikrát. Jenže předtím jsme byli ve vztahu, teď nikoliv a jako sorry, proč bych to dělal?

Neustálé vyhazování věcí a nákup nových hadrů a dárků pro rodinu a pak když člověk nemá peníze, tak si chce půjčovat a cestoval na dluh, co je tohle za nesmysl? Buď se uskromním, nebo když nemám, tak prostě nebudu cestovat. Takže jednou provždy, „roztomilá“ muslimka z Indonésie je definitivně uzavřená kapitola a zase může v klidu cestovat. Žádné řeči, možnost dát si „pifko“ kdekoliv a kdykoliv, potkávat lokální dívky a prostě si svůj trip užívat jen dle svého…

Odjezd z KL - DEN 157/58

Datum: 30.8.2016  |  Publikoval: Radek

Večer jsem opět pral, taková ta klasika, „fusekle“, „trencle“ a triko, vše voňavé bylo venku pod slunečníkem, ale k ránu přišel neskutečný déšť a tak mi věci opět tak trochu nevlhly. Z hotelu jsme se vypakovali po dvanácté, šup na autobusový terminál BTS, koupit lístek za 30 Ringitů do města Johor Bahru, dát si něco k obědu a už se jelo. Bylo to asi 350 kilometrů za necelých 5 hodin. Ubytování v poměrně pěkném hostelu hned u autobusového nádraží bylo výborně vymyšlené, takže po příjezdu jsme si dali hned večeři a po vyložení věcí jsme okolo desáté večerní strávili příjemnou hodinku ve společnosti praček a sušiček. Taková ta prádelna na ulici, jak to známe z amerických filmů.

Po návratu na hotel jsem se opět pustil za svého jednoduchého účetnictví a kamarádce jsem sdělil, kolik už jsem stihnul za 158 dní na cestách utratit, občas i něco málo za ní, víte jak, ne? A došla na debatu a další milion věcí a zase byla taková „polo-Itálie“. V půl čtvrtý ráno jsem to už nevydržel, zhasnul světlo, šel spát a nic už neřešil…

Shah Alam - DEN 156/57

Datum: 29.8.2016  |  Publikoval: Radek

Poslední celý den jsme se rozhodli navštívit asi třicet kilometrů vzdálené město Shah Alam, kde je možné spatřit The Sultan Salahuddin Abdul Aziz Shah Mosque (prostě mešitu), která ale není jen tak obyčejná. Je to totiž největší mešita v zemi a druhá největší v celé jihovýchodní Asii, což už prostě stojí za navštívení, no ne?

Vlak za pár „šušní“ nás za 45 minut vyplivnul na stejnojmenné zastávce jako město samotné a teď je vymyslet, jak se dostat do pět kilometrů vzdáleného parku, který tento skvost ukrývá nebo spíš odhaluje? Naštěstí od nádraží do města jezdí autobus, který je dokonce zdarma. Tak šup a už se jelo.

Řeknu Vám, ta stavba je prostě obří až bylo téměř nemožné dostat to celé do objektivu, a že je okolo celkem dost prostoru. Minarety se šplhají téměř do 150 metrů, takže asi tak. Bohužel hlavní dóm je zrovna v rekonstrukci, ale i tak ta podívaná za tu cestu sem stála. Dovnitř se bohužel nešlo dostat, zrovna byl čas modlitby a čekat se mi dalších padesát minut nechtělo, takže opět, třeba někdy příště. Ale ono obecně mešity uvnitř nejsou až tak zdobené, takže já je mám radši z venku a pěkně před odjektivem.

Na večeři jsme zašli na jednu prý z nejznámějších ulic na Světě, plnou pouličních „žrádelen“ a vybrali si jednu z těch, co jsou Halal. Pokrmy ale byli thajské a neskutečně lahodné a pálivé, takže dnešní den spokojenost maximální.

KLCC - DEN 155/56

Datum: 28.8.2016  |  Publikoval: Radek

Ráno nebo spíš dopoledne se mi podařilo z „pelechu“ vylézt až skoro v jedenáct. Dali jsme si snídani a hurá do jednoho ze zdejších nákupních centrem navštívit opět kino. No a neskutečné se stalo realitou, na programu tu měli ještě už přes měsíc starý „nový“ Star Trek – Beyond, což jsem si prostě jako správný Trekkie nemohl nechat ujít.

Jelikož jsem včera vyhověl kamarádce a jel s ní na místo mnou už navštívené, dnes byl můj den a já se chtěl zase pro změnu znovu podívat na slavně Petronas Towers neboli pýchu celého Kuala Lumpur potažmo celé Malajsie. V 2013 jsem se byl podívat až nahoře, což jsem si letos tedy odpustil, ale bylo třeba nakoupit parádní pohledy, nádherné magnety a hlavně zase nafotit něco kloudného a koukatelného.

V okolí KLCC parku a Petronas Towers jsme se schválně zdrželi tak dlouho, abychom měli možnost celou tu nádheru pozorovat jak ve dne, tak i po setmění. Co Vám budu podívat, podívaná je to prostě nezapomenutelná a budu se sem vždy moc rád vracet, ať už sám nebo případně s nějakou skupinkou, které to tu budu průvodcovat.

Batu Caves - DEN 154/55

Datum: 27.8.2016  |  Publikoval: Radek

Sobota byla jako stvořená pro návštěvu nejznámějšího jeskynního komplexu v okolí Kuala Lumpur s názvem Batu Caves. Já už jsem tu sice byl před třemi lety s Tomášem (Hondou), ale vstupné se neplatí, zpáteční vlak je za hubičku, takže nebylo co řešit a navíc budu mít konečně pořádné fotky díky nové zrcadlovce.

Nevím, jestli jsme to v roce 2013 pouze s nezájmem přešli, ale téměř na konci schodů směrem k hlavnímu chrámu (Batu Caves jsou totiž jednou z nejpopulárnějších Hinduistických svatyní ležících mimo Indii) jsem letos objevil další atrakci s názvem Temná jeskyně. Jde si zaplatit prohlídku s průvodcem, dostanete helmu a baterky, ale když jsem viděl, jaký všechen „sajrajt“ uvnitř žije, přešla mě chuť. Je to prý i domov nejvzácnějšího pavouka na Světě (Liphistius batuensis).

Po návratu do centra Kuala Lumpur, jsme ještě omrknuli pár zajímavých míst, jako třeba staré vlakové nádraží nebo Národní mešitu (Masjid Negara) a než jsme se dostali na hostel, tak byl opět večer.

Kuala Lumpur na dohled… - DEN 153/54

Datum: 26.8.2016  |  Publikoval: Radek

Poslední den v malebném městečku jsme strávili cestou na poštu a odesláním asi čtyřech kilogramů dárků a zbytečného oblečení mojí kamarádky domů. Začala totiž cestovat asi se sedmi kilogramovým batohem a váha už se začala nepříjemně blížit k limitu schopností této drobné slečny. Ještě před vstupem do budovy ale začalo drobně pršet a posléze z toho byla solidní průtrž, která nás tu uvěznila na dobrou hodinu. Odhlášení z hostelu bývá většinou okolo dvanácté hodiny, takže chtě, nechtě jsme museli za drobného pršení vyrazit. Já si musel ještě zabalit svých pět švestek a pak už jen zbývalo vyrazit na autobusové nádraží a vydat se směr Kuala Lumpur.

Lístek byl za krásných šedesát korun, nechali jsme si pauzu na oběd a asi pět minut před druhou odpolední jsme se dostavili na příslušné stanoviště. Na lístkách byla sice sedadla, ale prý volné sezení, no a volná místa byla už jen 2 a to vzadu na čtyřce. Dosedli jsme a autobus se rozjel. Na druhé straně lístku byly však vskutku zajímavé instrukce, jako třeba dostavit se minimálně deset minut před odjezdem, no nic, tak snad příště.

Cesta trvala pouhé dvě hodinky a jako obvykle všichni spali, což nechápu a už jsem o tom spal na FB. To jako fakt člověk potřebuje speciální výcvik, jímž si prochází od dětství každé „nádražácké“ dítě? Prostě když se jede z bodu A do bodu B, tak se kruci „nehnípá“, ale „čumí“ z okna.

Po příjezdu do Kuala Lumpur, jsme chvilku tápali, jak se dostat co nejefektivněji do stanice Bukit Bintang, ale i to se podařilo. Stačilo jet vlakem a pak přesednout na místní specialitu, počítačem řízený Monorail (prostě vlak, co jezdí nad ulicemi).

Vybraný hostel byla taky lahůdka, protože booking ukazoval, že námi vybraný pokoj se sdílenou koupelnou za padesát Ringitů je dostupný, ale ukázalo se, že tomu tak není. Takže první noc za 75 v sesterském hotelu v pokoji s vlastní koupelnou a další že prý už bude zde za padesát.

Melaka po druhé - DEN 152/53

Datum: 25.8.2016  |  Publikoval: Radek

V noci se vše podařilo, fotek, hlavně těch zdvojených, jsem promazal spoustu a opět tak mám spoustu místa na nějaký ten nový materiál. Jelikož jsme včera navštívili většinu zajímavých míst, tak na dnešek připadnulo takové to chození po městě naslepo. Vyberete si bod na mapě, kde víte, že je něco, co stojí za shlédnutí a jdete a přitom si užíváte všeho co se Vám po cestě podaří navíc objevit, odhalit či navštívit.

Takže nás čekaly dva pěkné kostely a jedno staré, opuštěné divadlo, takže došlo i na tzv. „URBEX“. K večeru jsme se začali přibližovat k jednomu z místních nákupních středisek a zašli si na premiéru nového filmu Mechanik zabiják: Vzkříšení. Špatné to nebylo, účel návštěvy byl tedy splněn a mohlo se jít opět na večeři, stejné místo jako včera, hned u řeky.

Historická Melaka - DEN 151/52

Datum: 24.8.2016  |  Publikoval: Radek

Z hostelu jsme se sice vyhrabali až v půl deváté, ale město si ještě v klidu spalo a až na pár lokálních vývařoven a chrámu bylo téměř liduprázdné, což spolu s ranním sluncem je pro fotografa téměř jako sen. Jako první jsme okouknuli jednu mešitu, jejíž minaret se inspiroval u budhistických pagon, docela zajímavá to věc, kterou by jeden netušil. Pak přišel na řadu nejstarší fungující chrám v zemi, jenž byl postaven v roce 1673, což je taky celkem „fičák“ a pak už to šlo jedno za druhým. Snídaně však jako první, protože opět chybějící pořádná večeře už o sobě dávala vědět.

Jednu část města jsme tak prošli jak jen to bylo možné a po obědě se vydali na jeden z hlavních cílů celé cesty do Melaky a to podívat se na „plovoucí“ mešitu, která byla postavena na člověkem vytvořeném ostrově právě u pobřeží Melaky. Cesta pouhých 3,1 kilometru. Stavba nádherná, jen ostrov liduprázdný a tak tu sem tam potkáte opuštěného turistu či těch několik oddaných muslimů, kteří jsou ochotni sem za pravidelnou modlitbou dojíždět, ale jinak je to tu jak město duchů. Zatím tedy, protože umělý ostrov je v plánu dále rozšiřovat, staví se tu nové hotely a obrovský zábavně-nákupní komplex, tak třeba se to tu do budoucna změní, kdo ví.

Já se necítil téměř vůbec utahaný, ale „parťačka“ už toho měla od rána celkem dost. Bohužel žádné MHD tu nejezdí. Zkusil jsem tedy zastavit obojživelné vozidlo, což je tu stejně jako na ostrově Langkawi místní atrakce, která vozí turisty z města po silnici a pak je vezme na projížďku po moři, ale týpek že prý ne, byť volná místa byla, do města se již vraceli a dokonce jsem mu nabízel i peníze. No znáte to, hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere.

Taxy jsem zamítnul, nebudu platit těm lokálním držgrešlím a tak jsem zkusil zvednout palec. První auto projelo. Přišel k nám místní „sekuriťák“ s tím, že tady moc asi nepochodím. Malajsie je prý tak trochu jiná a lidi tu na stopování moc nejsou jako prý třeba v Myanmaru, Thajsku nebo Vietnamu. No řekl jsem že jako díky za info a pro sebe, že se o to víc musím snažit už jen proto, abych mu vytřel znak. Razím totiž heslo, NEZKUSÍŠ, NEZJISTÍŠ.

Další zastavila mladší muslimka spolu s jednou starší a dvěma dětmi, ale že prý nemá moc benzínu či co, no myslel jsem si o tom své. Pak jela dvě auta za sebou a já věděl, že už to musí přijít a taky že přišlo. První projelo, ale mladík ve druhém začal zpomalovat a pro prohození pár slov už jsme nasedali. Muslim jedoucí právě z ukončené modlitby zpět domů. Žádný sebevražedný terorista, žádná hlava vymaštěná, prostě chtělo by to, aby si každý prožil svojí vlastní zkušenost a jen slepě neodsuzoval na základě těch „sraček“ co nám média dnes a denně předhazují. A teď šup do mě…

Chtěli jsme jen trochu přiblížit k centru, ale kdybychom bývali chtěli, hodil by nás snad až před hostel. Mamina Malajka, taťka Ind, vlastním jménem Shah a největší sranda byla, když jsem mu řekl, že znám jednoho DJ, který byl dokonce i u nás v ČR. Roger Shah a tenhle týpek ho samo sebou znal, ten Svět je fakt malý…

Po návratu jsme dali sprchu, okolo desáté si skočili na pozdní večeři a já teď v 01:47 dopisuji tyto řádky a to mě ještě čeká napsat dalších šest pohledů a opět trochu promazat fotky z karty, ale nevím, jestli na to všechno mám ještě dostatek sil…

Gemas, Tampin a Melaka - DEN 150/51

Datum: 23.8.2016  |  Publikoval: Radek

Jistěže ten vlak nejel na čas a i koupě lístků byla o nervy, celý den byl totiž v celé Malajsii systém OFF-LINE. Ženská přede mnou kupovala, kdo ví kolik lupenů, ale trvalo to snad 20 minut, než jsem se dostal na řadu. Jako i v ČR, tak i tady se setří kde může, takže chudák výpravčí musí sám v noci prodávat lístky, no a když nejede systém, musí vše vypisovat ručně. Tak prý to bude do vozu T12, ale lehátka mi nemůže říci, to bude třeba domluvit si až per „huba“ ve voze. Jelikož jsme se chtěli vyspat, tak nejlevnější varianta za 15 Ringitů nepřicházela v úvahu. Spodní lůžko pak bylo za 40 a horní za 34, ale právě kvůli nevědomosti, které a zda bude vůbec nějaké to místečko volné, šlo koupit jen nějakou lepší třídu na sezení za konečných 28 Ringitů, a že prý ten rozdíl pak doplatíme už u vlakvedoucího.

Okolo jedné v noci se tedy přiřítil expresní vlak číslo 27 a bylo třeba se pohnout se vším, co máme s sebou a najít onen vůz T12, když jsme však došli na osvícený konec perónu, byla tam teprve T8, fakt skvělý. Takže teď už jen tři vozy, tedy asi 75 metrů, ve tmě s rizikem, že nás výpravčí neuvidí a odpíská to. A taky že se už spousta lidí tlačila dovnitř s tím, že radši budou pokračovat vozem. Nakonec nás přeci jenom T12 v klidu a pohodě přivítala a ke všemu ještě téměř prázdná. Snažíme se jet low cost co to jde, takže dvě vrchní lůžka (5 a 7) se zdála jako ideální volba. Průvodčí už pak jen dopsat k sobě do poznámek, že jsou obsazená, lístek mi cvaknul a „lováky“ nechtěl, no rvát mu je do kapsy nehodlám. Takže nakonec se ten noční přesun přes asi 350 kilometrů spojený se spánkem celkem vyplatil, tedy až na jednu věc. Jungle Train (Malajsijská specialita, kdy jedna železniční větev vede skrz džungli a prý je to nádherná podívaná.) byla jedna ze dvou věcí v Malajsii, které jsem chtěl opravdu vidět/zažít. Bohužel ale po katastrofálních povodních koncem roku 2014 a následných pak ve 2015 byla značná část trati hlavně pak na severu země poškozena spolu s mostem, kde z jeho asi tří set metrové délky byla jedna sedmdesáti pěti metrová část odnesena velkou vodou.

V současné době už by snad mělo být vše opravené, ale stejně tak se nestalo s původním jízdním řádem, kdy denně jak ze severu na jih, tak opačně koleje brázdily dva denní a jeden noční vlak, tedy ten náš. A samo sebou ten prý nejhezčí úsek je mezi stanicemi Gua Musang a Kuala Lipis, no nekopnuli byste do toho?

Příjezd do města Gemas měl být okolo osmé ranní, zkusil jsem nastavit budík na půl sedmou, ale když zavíráte oko v půl druhé, už je Vám většinou jasné, jak to dopadne. Sice jsem se probudil, ale okolní krajina už opravdu nebyla nic extra ke koukání, spíš jen k pláči. Všude totiž jen palmy produkující palmový olej, smutný to důsledek toho, že v Evropě a vůbec v západním světě „žereme“ všechno, co právě tento olej obsahuje.

Výpravčí ve stanici Gemas nám s úsměvem oznámil, že do stanice Melaka se momentálně žádným vlakem nedostaneme, asi výluka či co, prostě všude okolo bylo to jméno přeškrtané. „Jobofka“ jako na zavolanou. A jak dál, no přeci autobusem do města Tampin a tam přesednout na další už rovnou do stanice Melaka.

Dali jsme snídaní, no já jen čaj za šest korun a chleba a Nuttelu z vlastních zásob a šlo se na autobusové nádraží. „Tož dobrej synku, kampak?“, zeptal se dědula na nádraží. „Ale do Melaky se nám zachtělo“. Že prý se máme posadit a počkat, ono to pojede. No jo, ale kdy? Jízdní řád tu neexistuje, prostě se čeká, dokud autobus nepřijede. A když už přijede a lidi vystoupí, tak Vám milý pan řidič zabouchne dveře přímo před „hubou“ a jde si odpočinout a dát si cigárko do chládku. No myslel jsem, že už mě pomalu trefí…

Lístek za 6 Ringitů, odjezd asi v deset a doba jízdy jářku hodinku a půl. Zalomili jsme to tam oba jako ještě nikdy a jestli byl Tampin konečná stanice, o tom jsme si mohli nechat leda tak zdát.

Výstup a opět čekání na další autobus, už začínalo jít pomalu do tuhého, vezmete-li v potaz, že bylo poledne a na cestě bez koupele a řádného odpočinku už jsme byli od včerejší desáté hodiny dopolední. Skočil jsem jen pro něco malého k obědu a už se frčelo, tentokrát dokonce za pouhých čtyři šedesát. Asi v jednu odpoledne nás už konečně přivítala nádherná Malaka. Pak už jen místní bus za dvě „voči“ do centra, asi kilák s báglama, CHECK-IN a přivítal nás náš pokoj o celkové výměře 5 metrů čtverečních, fakt nekecám… Ale jsou tu schody a postel nebo spíše matrace je v patře, takže metrů máme ve finále celých 10 a to už se za těch Kč 270,-/noc vyplatí, no ne?

Dali jsme sprchu a usnuli, asi v jedenáct v noci nás probudil hlad, ale když je všechno zavřené, tak si dáte opět Nuttelu s chlebem a zajíte to ovocem s veselým názvem „Rambutan“ (podobné Liči) a jdete pokračovat ve spaní. Ale budíka jsme si nastavili na 7:31, což mělo výhodu v tom, že nás po probuzení čekalo téměř liduprázdné město, ale o tom zase až příště.

Frčíme z kopce - DEN 149/50

Datum: 22.8.2016  |  Publikoval: Radek

Dnešek měl sloužit jako přesun z hor (Cameron Highlands) do kompletně neznámého města Gua Musang (v překladu ty dvě slova znamenají „jeskyně“ a „lasička“). Minivan v ceně 45 Ringitů nás před desátou vyzvednul až téměř z postele a po vyzvednutí dalších šesti lidí jsme se vydali na rychlou cestu z hor. Sto dvacet kilometrů za dvě hodinky byl slušný výkon na zdejších silnicích. Po příjezdu do Gua Musang jsme si dali vynikající oběd a přes asi dvě tuny řečí (keců) se dobelhali na zdejší vlakové nádraží. Zde padlo rozhodnutí, že v maximálním zapadákově, kde opravdu není téměř nic k vidění a už vůbec nic co k dělání nakonec nepřespíme a nočním vlakem (odjezd v 00:21) se dále přesuneme na jih do města Gemas.

Desetihodinové čekání jsem tedy využil k vyprání smradlavých ponožek, uschnutí propoceného trika, ostříhaní nehtů a hlavně k opalování na židličce před vlakovou stanicí. Okolo sedmé večer jsem navíc ještě vytáhnul netbook a začal dopisovat poslední tři dny, čímž jsem se pochopitelně dostal do středu zájmu všech nově příchozích. Teď je 20:11, pomalu to zabalím a vyrazíme se navečeřet, pak snad koupíme lístky na vlak (noční spací kupátko to jistí) a počkáme si na jednadvacet po dvanácté na zahvízdání píšťalky.

Tak trochu Srí Lanka - DEN 148/49

Datum: 21.8.2016  |  Publikoval: Radek

Na neděli jsem si nařídil budík na sedmou, protože východ Slunce je tu neskutečně pozdě. Po probuzení jsem to posunul na osmou a nakonec jsme vstávali asi v půl deváté. Po vydatné snídaní v podobě kafe, čaje, pomerančového džusu a smaženého vejce s párečkem, fazolkami a toastem bylo rozhodnuto o plánu pro dnešní den. Trekk číslo deset, s obtížností vyšší až vysokou, který nás měl zavést až na vrchol hory Jasar (1.670 m n.m.).

Tentokrát nás doprovázela i 1,5 litrová láhev vody, jen ten Snickers zase nikde. No a musím říci, že cesta vzhůru byla opravdu více než krkolomná. Neustále vzhůru a pořád přes propletená klubka kořenů, dost dobře si nedovedu představit tudy jít za deště. Vrchol na sebe nenechal dlouho čekat, jen ta vysoká oblačnost trochu kazila radost, hlavně kvůli nemožnosti pořídit kvalitnější záběry, ale kvůli tomu to přeci člověk nedělá.

Bláhově jsem si nalhával, že dolů to bude jednodušší, jako myslím lepší terén. No tak to ani omylem. Lehký deštík nás svlažil až na tří kilometrové cestě zpět do města Tanah Rata. Protože je Cameron Highlands občas přezdíván jako Srí Lanka Malajsie, chtěli jsme se na nějaké ty čajové plantáže zajet podívat na motorce, což se bohužel nepovedlo. Na dvou místech měli všechny stroje nepojízdné (dobrá kravina, co?) a na posledním všechny pojízdné zapůjčené. Tady chtěli za den (8 hodin 50 Ringitů, asi 300,- Kč) a na předchozím místě jsem myslel, že jim rozkopu ceník. Chtěli tu totiž za půjčení na den (24 hodin) neskutečných 150 Ringitů (900,- Kč), přičemž na turistickém místě jakým je ostrov Langkawi jsme za ten samý den platily pouhých 30, to prostě nepochopíte.

Tím pádem jsme zdejší Srí Lanku neviděli a já se tak aspoň mám na co těšit (někdy příště).

Zabitý den - DEN 147/48

Datum: 20.8.2016  |  Publikoval: Radek

No nakonec jsme šli spát asi v půl sedmé ráno, znáte to ne, takové ty „usmiřovačky“. Probuzení okolo jedné odpoledne sice stejně nic moc, ale tak lepší než drátem do oka. Počasí se odpoledne vydařilo na výbornou a nic tak nebránilo kratší procházce k nejbližšímu vodopádu, který jsme včera kvůli dešti bohužel museli vypustit z programu. Ale jediné co stálo za to byla cesta samotná, jelikož vodopád měl asi tak dva metry a jeho okolí bylo zaneřáděné, podobně jako tomu bylo na spoustě míst ve Vietnamu.

Večer jsme zašli opět k indům, ale jinam, je třeba totiž ty peníze trochu rozdistribuovat. Kuřátko červené barvy (Chicken Tikka) spolu s typickým indickým chlebem (Naan) a třemi omáčkami mi v bříšku vykouzlily bezva náladičku a před spaním jsem si už jen stihl projít nafocený materiál a smazat nějaké ty duplicity, případně horší kousky.

Cameron Highlands - DEN 146/47

Datum: 19.8.2016  |  Publikoval: Radek

Po dlouhém spánku bylo třeba zase trochu to tělo unavit a tak jsme se po snídani vydali na lehčí trekk do deštného pralesa. Bez vody a jídla, proč si to trochu neztížit, že? Procházka moc pěkná, prostředí přímo luxusní, za celou cestu jsme potkali jednu jedinou slečnu a nebýt deště, který nás asi kilometr před cílem promáčel, byl by to den hodný sta procent, takhle je to „pouhých“ 95.

Tak trochu jako slepice jsme si dali oběd, výbornou mňamku opět s pomerančovým džusem ale jenom za 15 kaček, pak jsme odnesli prádlo na vyprání a já se konečně po čtyřech dnech pustil do psaní.

Na večeři jsme si skočili až po osmé a já si dal konečně pořádnou flákotu. Steak na černém pepři, se salátem a bramborovou kaší spolu s čínským čajem a to za pouhých 120 korun, no já vím, je to moc, ale tak občas je třeba se pořádně rozšoupnout.

Teď jsou 4 hodiny a 13 minut ráno a já po libové italské hádce dopisuji poslední den a říkám si v duchu, mám já tohle vůbec zapotřebí…

Cesta do hor - DEN 145/46

Datum: 18.8.2016  |  Publikoval: Radek

Po včerejším ponocování mi bylo jasné, že už toho před odjezdem asi moc nestihnu a taky že ano. Budík šel až na devátou, ultra low cost backpackerská snídaně v podobě mega sladkého jahodového džemu a toastového chleba s parádní kávou následovala vzápětí a pak už hurá na dvanáct kilometrů vzdálené autobusové nádraží. Jak jinak než se společností Uber, tentokrát navíc v ultra luxusním Hyundai Sonata a opět za hubičku, měli jste vidět ty kyselé ksichty přítomných taxíkářů.

Za pět minut dvanáct jsme dostali číslo autobusu a odjezd v poledne se uskutečnil klasicky asi ve 12:20, pomalu mi to tu začíná připadat, jakoby všichni využívali Fidži Time (žádný strach, nikdy není pozdě a ono to vždy někdy přijede nebo odjede). Informace na internetu zněli jasně, cesta do hor je strmá a klikatá, takže to chce sedět max. do třetí řady, proto jsem si inteligent nechal dát lístky až do šesté, ale naštěstí si šlo přesednout. Cesta fakt parádní, ten výhled na propast táhnoucí se podél silnice a okolní stráně porostlé neznámými rostlinami, ale spíše než Srí Lanku mi to připomnělo vietnamskou Sa Pu nebo Dalat.

Ubytování jsme po chvilce bloudění našli, ale ty mapy občas doopravdy ukazují, co chtějí. Okolo čtvrté došla řada i na oběd, vcelku ucházející byť nejlepší na něm byl džus z čerstvě vymačkaných pomerančů za osmnáct korun.

Před šestou jsem si chtěl tak trochu dáchnout, ale jelikož jsem cítil extra únavu, pro jistotu jsem kámošce řekl, dobrou a čau zítra a tak se taky stalo. Pár krát jsem se sice probudil a tak trochu v polospánku komunikoval, ale spal jsem až do rána. A je třeba říct, že spánek v délce 14 hodin a 12 minut jsem si fakt vychutnal maximálně.

Poklidný Ipoh - DEN 144/45

Datum: 17.8.2016  |  Publikoval: Radek

Dle informací od majitele hostelu mělo být naším cílem hlavně historické centrum města se svým Street Art, podobně jako tomu bylo na ostrově Penang ve městě George Town. V životě jsem tento druh umění neviděl a tady ho máte možnost spatřit téměř na každém rohu.

Na oběd jsme si skočili k indům a já poprvé od Srí Lanky opět jedl holýma rukama, jak se sluší a patří, skvělý to pocit. Postupně jsme obešli snad všechna možná i nemožná zákoutí tohoto malebného města, fotili jako draci a přitom se na nás lepil bronz, jak pohodlný to způsob opalování se. Jako top hodnotím místní britské koloniální vlakové nádraží některými přezdívané jako Taj Mahal Malajsie, což je sice trochu přehnané, ale stavba jinak moc pěkná.

Posledních dvanáct pohledů jsem posílal z ostrova Langkawi před dvěma dny, takže proč bych tady nemohl koupit dalších pět a zase se večer okrádat o volný čas, že? Kámoška šla spát, já si konečně mohl v „klídečku“ vychutnat jednoho libově vychlazeného „pifsona“, no prostě večer jak má být. Později se ke mně připojil Marcus, majitel hostelu a spolu jsme probrali jeho a moje budoucí plány, vizitku a veškeré další kontakty mám, takže nic nebrání naší spolupráci v oblasti turismu. Přitom jsem ještě dostal pár pivek na účet podniku a než jsme to všechno probrali, byly tři hodiny nad ránem, já opět nenapsal ani čárku na web, ale večer se vydařil a to je to nejdůležitější.

Sbohem Langkawi… - DEN 143/44

Datum: 16.8.2016  |  Publikoval: Radek

Po čtyřech dnech nastal čas opustit tento pěkný ostrov. Možná se Vám to bude zdát jako krátká doba, ale nejsem na romantické dovolené, takže taková doba bohatě stačí, aby člověk ochutnal, co hrdlo ráčí a pokračoval zase dále.

Opět tedy bylo potřeba podstoupit nezbytné kolečko v podobě taxy a lodě. Na autobusovou zastávku jsme dorazili okolo půl druhé a autobus do města Ipoh měl odjíždět bohužel až v pět. Píšu ale měl, protože se tak samo sebou nestalo. A tak jsme tam tak seděli a pařili se v tom hicu a čekali a čekali. Já si skočil pro pití a před pátou hodinou se moje nervozita začala stupňovat. K naší smůle zrovna na tomhle autobusovém nádraží neměla společnost, se kterou jsme měli jet kancelář, takže se ani nebylo možné na někoho obrátit s žádostí o pomoc. V 17:05 jsem začal psát mail kamsi, jak si to jakože představují, kde je nás autobus a moje spolucestovatelka si odešla koupit něco k snědku. A jsme opět u té logiky. Dokážete pochopit, že má někdo čas 3 hodiny si jít nakoupit, ale přitom se k tomu odhodlá až v 17:10, když už jsme dávno měli jet v autobusu?

Jistě že autobus přijel asi ve čtvrt, prázdný, s dvěma rozesmátými řidiči a že prý naskoč a frčíme. Do zavazadlového prostoru jsem hodil naše zavazadla, nastoupit a s rukama jako při modlení poprosil o chvilku času, že mám kamarádku na cestě. Mezitím jsem jí psal, volal, jasně, už se vracím. Píšu znovu, ne vracíš, ty vezmeš okamžitě nohy na ramena a tryskem dorazíš co nejdříve. Řidiči mně nadávali, stokrát se ptali, kde že ona slečna je, že máme už tak zpoždění a není možné ho ještě zvětšovat a milá slečna si jde směrem autobusové nádraží, jakoby se nechumelilo, prostě procházková rychlost. No abych nelhal, trochu popoběhla, ale to bylo spíš tak k smíchu jenom. No a pak jsme se vydali směr Ipoh, město o kterém jsem neměl sebemenší tušení, a kam měla cesta trvat asi 4 hodiny.

Místo v půl desáté se započítaným zpožděním jsme na místo dorazili v jedenáct v noci a zjistili jsme, že Ipoh je vzdálen od autobusového nádraží nádherných 12 kilometrů. Tedy vzdálenost, kterou opravdu nebylo v našich silách dojít pěšky. „Židáci“ taxikáři nám na dotaz za kolik odpověděli, že prý 30 Ringitů, tak jsme je poslali do příslušných končin a já si přes aplikaci Uber objednal odvoz za necelých 11 místních „grelší“, slušný, co?

A ještě jedna zajímavost, ubytování bylo booknuté přes nějaký anglický web, ale mail mi přišel od slečny z pražské agentury, v kolik asi tak dorazíme, že by tu informaci ráda předala, to jsem docela koukal a hlavně nechápal.

Večeře po půlnoci a hurá na „kuťe“…

Langkawi pod drobnohledem - DEN 142/43

Datum: 15.8.2016  |  Publikoval: Radek

Po probuzení a low cost snídani jsme vyrazili na průzkum ostrova, který je v podstatě dost malý a na motorce se to dá v pohodě všechno objet během jediného dne. Počasí se tvářilo fajn, takže obě nepromokavé bundy zůstaly na chatě a to byla opět chyba. První zastávkou byl buddhistický chrám, kde nebyla absolutně ani noha, což je vždy dobré znamení, následovala zahrada plná orchidejí a to prosím bez vstupného a najednou se přihnaly mraky. Prý že bych si měl uklidit foťák, no ještě že jsem si vzal tuhle radu k srdci, protože během snad 3 minut se spustil slejvák takových rozměrů, až jsem zajel i s motorkou do autobusové zastávky a tam jsme přečkali to nejhorší.

Po krátké přestávce jsme se opět zastavili, tentokráte na oběd, moc lahodný mimochodem a pak následovala návštěva jednoho z místních vodopádů. Příroda fajn, ale on je takový vodopád téměř k nerozeznání od jiného, takže znáte to… Dalším bodem programu byla pláž na severovýchodě ostrova, kde ale byla vztyčena červená vlajka, tj. zákaz koupání a měli jsme tak po ptákách. No nezbývalo tak nic jiného, že se opět vydat na tu nádhernou pláž ze včera, tu s bílým pískem a pár turisty. Byl jsem dokonce připraven až tak, že se mi hotelový ručník nějakou náhodou objevil v batohu, ale znáte to, slečna ráno nejprve „pindala“ že se to nesmí a další kraviny okolo a odpoledne jsem ležel přímo na písku, aby ona mohla být na ručníku. Občas tu ženskou „logiku“ fakt nechápu. Dal jsem koupel a pak minimálně na hodinu usnul, opalujíc se. Takové nádherné odpoledne to bylo a dnešek stál opravdu za to.

Povečeřeli jsme na pláži, kousek od letiště a domů se dostali už za tmy a hlavně opět za deště, naštěstí oblečené plavky to jistily. Před devátou jsem šel vrátit motorku a teď už zase plánujeme zítřejší cestu do Cameron Highlands respektive nejprve do města Ipoh, kde strávíme dva dny před samotnou návštěvou malajsijské „Srí Lanky“.

Sky Bridge - DEN 141/42

Datum: 14.8.2016  |  Publikoval: Radek

Dnešní ráno nás mělo čekat stěhování, i když já tušil, že to všechno opět bude tak trochu jinak a taky že bylo. Ranní check out ze stanu problém nebyl, ale check in do chatičky byl možný až po dvanácté hodině a tak jsme udělali jedinou možnou věc, po snídani se se vším přestěhovali na recepci, oznámili, že pádíme ven, a že se ubytujeme až někdy k večeru, až se vrátíme s výletu po ostrově.

Půjčili jsme si motorku, automatickou Hondu, prý 125 ccm, ale je to líný jako „prase“, tak nevím a vyrazili jsme směr Lanovka a následně Nebeský Most, který byl postaven v roce 2004, a o kterém jsem od té doby snil, že bych se po něm jednou rád prošel. Něco jako Petronas Towers v Kuala Lumpur, na kterých jsem byl s Tomášem v roce 2013. Tady je krásně vidět, že pokud člověk skutečně něco moc chce a alespoň trochu je pro to ochotný obětovat ze svého normálního života, tak se dá splnit téměř každý stanovený cíl a to je asi v podstatě to, co mě neustále žene kupředu.

Lanovka má přízvisko z nejstrmějších na Světě a dá se s tím souhlasit, samotný výstup na „kopec“ ve výšce asi 708 m n. m. trvá asi 15 minut a pak už se před Vámi rozprostře neskutečný výhled po okolních ostrovech a na samotnou atrakci Sky Bridge. Stavba je to vskutku obdivuhodná a žaludek to umí solidně provětrat, když trochu více zafouká, ale zvládnul jsem to v pohodě tam i zpět, nějaká ta pěkná fotečka na památku se určitě taky vyvedla, takže za mě palec nahoru.

Pozdní odpoledne jsme věnovali návštěvě pláže s názvem Pasir Tengkorak s bílým pískem, odkud se většinou pozoruje západ Slunce a odkud je mimo jiné vidět i, necelých pět kilometrů vzdálený, thajský ostrov Tarutao, tam by snad šlo i doplavat. Zítra máme v plánu dopoledne projet celý ostrov a na odpoledne se sem vrátit a pořádně si užít průhledné vody spolu s nějakým tím chytáním bronzu.

Opět na pláži - DEN 140/41

Datum: 13.8.2016  |  Publikoval: Radek

A jak už to bývá ve zvyku, ráno opět slejvák, v podstatě až téměř do oběda a předpověď nic extra pozitivního. Naštěstí se to přeci jenom trochu udobřilo a tak bylo možné zaskočit na místní pláž, jenž je hned naproti hotelu. Žádný zázrak se ale nekonal, moře rozbouřené a voda tak tedy tmavá, plná rotujícího písku, pláž plná odpadků, ale sice jsem se „vyrochnil“ do sytosti, ale čekal jsem trochu víc. Winny se při pohledu na divoké vlny radši ani neodvážila smočit vedrem unavené tělo a tak se jen pařila na sluníčku, zatímco já si hrál jak malý kluk na vlnách.

Po obědě a celkem dlouhé procházce jsem nakoupil opět pár pohledů (12) a u večeře mi trvalo snad dvě hodiny vše nadepsat, ale vím, že tím spoustě z Vás udělám vždy radost a tak mi to za to stojí.

Cesta na Langkawi - DEN 139/40

Datum: 12.8.2016  |  Publikoval: Radek

Jinak k té alternativní cestě, taxi od Grab za šest padesát, autobus z Penang do Kuala Perlis za sedmnáct dvacet a ferry (loď) za osmnáct, takže celkem čtyřicet jedna sedmdesát místo přímé lodě za rovných sedmdesát Ringitů. Z přístaviště do hotelu je to v podstatě přes celý ostrov a taxi tu jezdí pouze na smluvní ceny, ale za třicet to bylo férové a tak jsme dorazili na mnou známé ubytování zvané T Star Cottage Langkawi. Než jsem se ale rozhoupal s bookingem, vše bylo plné a nezbylo tedy nic jiného, než se ubytovat ve stanu na dvě noci, i když ten stan je fakt parádní, to se musí nechat. Jediné mínus je sprcha v plastové budce něco na způsob české Toyky, ale tak na dvě noci to člověk přežije, jako všechno.

Dali jsme si asi tří hodinového šlofíka a večer už jen jídlo a spát.

George Town - DEN 138/39

Datum: 11.8.2016  |  Publikoval: Radek

Z postele se nikomu nechtělo, no jakby taky jo, když lilo opět jako z konve. Tím pádem se narušil celý čtvrteční harmonogram a na prohlídku města, které zdobí nádherný Street Art ve všech možných podobách, zbylo jen pár hodin. Dokonce se nám ani nepodařilo koupit lístky na loď, kterou bylo v plánu se přesunout na další ostrov, Langkawi. Plno až do sobotního odpoledne, ale naštěstí je tu vždy nějaká alternativa.

K večeru se opět přihnal slejvák, ale to už jsme seděli v kině a koukali, na nového Bruce ve filmu Marauders. Na večeři jsme vyrazili s novou známou, opět z Německa a opět k Indům.

Přelet do Malajsie - DEN 137/38

Datum: 10.8.2016  |  Publikoval: Radek

Ráno jsem se akorát rozloučil s Diem, která šla do práce, zabalil si svých pár švestek a okolo desáté jsem si opět objednal mototaxi Grab a vydal se na letiště. K mému překvapení je v Saigonu docela malé, na to kolik tak přilétá denně lidí, ale přistavují, takže za pár let to tu bude klasika k nepoznání.

Zbylých pět a půl milionu vietnamských Dongů jsem směnil na necelých tisíc malajsijských Ringitů a vzhůru do nové země, i když v Malajsii už jsem byl, byť jen na pár dní. Po příletu se v mém pasu objevilo krásné razítko zdarma s číslem devadesát dní, ale tak dlouho tu určitě nebudu, je tu totiž draho jako pes.

Pak už jen se jen dostat autobusem přes celý ostrov do hlavního města George Town, najít ubytko a potkat se se starou známou slečnou z Indonésie, která už tu na mě asi 7 dní čeká. Večeře byla u Indů a šel jsem spát, unavený a stále ještě ne na 100% fit po té mojí bláznivé nemoci.

Přípravy na odlet - DEN 136/37

Datum: 9.8.2016  |  Publikoval: Radek

Dneska už se cítím mnohem lépe, aby taky ne, když pořád jen ležím, spím a dokola piju teplý čaj s medem. Čekal na mne ale opět rest v podobě pěti dnů, o kterých bylo třeba napsat, takže jsem se do toho pustil a teď večer v jedenáct hodin mám téměř hotovo. Během dne jsem ještě stihnul stáhnout osm dílů nového seriálu, zabookovat hostel na Penangu na 2 noci, jak to mám v oblibě (opět tam na mě čeká slečna z Indonésie, tak nevím, co od toho očekává), počítal finance a řešil dalších několik věcí.

Zítra ráno už mě tak bude čekat pouze balení a odjezd na letiště a v půl druhé odpoledne, přesně po 3 měsících odlet z kouzelného Vietnamu, který byl tak dlouho dobu v mém hledáčku.

Abych se před odletem opět věšel do svého již tak miniaturního batohu, bude třeba se něčeho zbavit a zároveň si zrekapitulovat stav věcí.

ZTRÁTY A NÁLEZY:

O co jsem zatím přišel, přijdu:

Čepice (někde zapomenuta)
Triko (ukradeno v Myanmaru na hostelu)
Tílko (vyhozeno)
Ručník (vyhozen)
Přikrývka (vyhozena)
Košile (vyhozena)
Kraťasy (roztrhané, vyhozeny)
Kalhoty (díra, vyhozeny)

Co jsem dostal, získal:

Čepice (koupena)
Tílko (koupeno)
Kraťasy (dárek)
Triko (dárek)
3x Košile (dárek a 2x koupena)
Kniha Lonely Planet JV Asie (dlouhodobá zápůjčka:)

Prodáno - DEN 135/36

Datum: 8.8.2016  |  Publikoval: Radek

Pondělní ráno, tedy dva dny před odletem mi přineslo konečně potěšující zprávu, a to, že můj čínský krám, je konečně prodaný. Provar jako prase, ale co už, prostě zkušenost jako každá jiná. Pro jistotu jsem si znovu přečetl článek slečny, od které jsem motorku před třemi měsíci koupil. Po jeho přečtení mi došlo, jak naivní ona sama byla, když článek psala. Byla to totiž její první cesta do Asie a tudíž žádná zkušenost s všudypřítomným SCAMEM (podvodem) maskovaným za náhodnou a nezištnou pomoct cizinci.

Tím mi odpadla poslední starost před odletem a mohl jsem v klidu celý den prospat a v klidu se léčit, abych se připravil na to krásné plážové nic nedělání, které mě snad v Malajsii očákává.

Večer jsem si objednal „žrádlo z papíru“, ano správně Mc Donal’s a byť se mnou nemusíte souhlasit, přestože je vietnamské jídlo z nejlepších na Světě, občas člověk prostě potřebuje něco jiného, něco více evropského, prostě nezdravého. Chtěl jsem pálivý sendvič, velké menu s džusem a navíc Chicken burger a jablečnou taštičku. Taštička v pytlíku nebyla nikde k nalezení a místo Chicken burgeru tam byl Pork burger a tady přichází ke slovu ona pověstná ženská logika. Ptám se, že asi popletli objednávku a Diem na mě, že ne, že tohle byla promo akce a Pork burger byl zdarma k menu. Chápete to někdo??? Kdybych snad chtěl Pork burger, tak si ho objednám, ne? Já chtěl malej kuřecí sendvič, který mám tak rád a dostal jsem kus prasete určitě zase s cibulí (jedl jsem to ospalý asi v půl druhé v noci, takže si nejsem jistý). To máte prostě tak, když pošlete ženskou nakoupit. :-)

Návrat - DEN 134/35

Datum: 7.8.2016  |  Publikoval: Radek

Budík v pět zafungoval, venku tma jako v pytli a nikde nikdo. Dal jsem tedy sprchu a za patnáct minut vyzbrojen foťákem už zevloval před vchodem, ale slečny stéle nikde. Nu což, jejich problém, Slunce vyjde i bez jejich přítomnosti a navíc mi do toho nebude nikdo brebentit. Bylo to krásné, jako vždy a nikdy se to neokouká, to mi věřte. Mládež se ukázala když už bylo Slunko vysoko na obloze, ale i to jim stačilo k vytvoření pár set selfie obrázků, prostě klasická asijská pomatenost největšího kalibru, za kterou bych upřímně nejradši snad i sekal ruce už.

Jinak ráno prý taky vstaly, ale byla úplná tma, tak zůstaly na pokoji. No asi jim nikdo nevysvětlil, že focení východu Slunce, je spojené s tzv. čekáním, které vždy začíná za úplné tmy, v tom je právě to kouzlo, ale občas už člověk nemá sílu, chuť či náladu cokoliv vysvětlovat. Diem mi pak ještě sdělila, že večer všechny děvčata, kromě jí samotné místo aby ryby chytaly, tak je „krmily“, holt Mořská nemoc je svinstvo.

Snídaně už ani nebyla v ceně, na polévku číslo milion a půl jsem neměl žaludek a tak jsem slupnul jeden dragon fruit a do oběda trpěl hladem, moje volba. Cesta do přístavu byla se zpožděním, takže obkroužení ostrova se nekonalo a nabídnuli nám místo toho motorky, abychom se aspoň tedy mohli hodinu projet po okolí, s díky jsem odmítnul, protože jako s báglem jsem fakt neměl náladu se nikam trmácet, ještě k tomu se spolujezdkyní. Fakt už jsem toho měl akorát tak plné zuby.

Následovala cesta lodí, hnusný oběd (sladké kuře, oni totiž tady na jihu snad do veškerého jídla přidávají cukr), takže jsem dál trpěl hladem, a zase ona pekelná cesta spícím HIGH CLASS autobusem zpět do Sajgonu, kam jsme dorazili asi v půl jedenáctý večer. A opět mi bylo bídně, čelo v jednom ohni, ale za to si můžu sám, to vím moc dobře. Vědět co mě čeká, tak bych v životě nejel i za cenu propadlých peněz.

Jinak od pondělního večera jsem měl v plánu přespat u kámoše, vietnamce a těšil jsem se konečně na pořádnou pánskou jízdu, ale dneska mi napsal, že se moc omlouvá, ale že má ještě nějaké vyřizování ohledně studijního víza v Japonsku, a že to prostě nezvládne, no nic, takže zůstanu u Diem až do středy, zas tak špatné to tu s ní není.

! ! ! UŽ NIKDY VÍCE ! ! !
Víte, proč jezdím sám, bez cestovek a na vlastní pěst, protože se chci vyvarovat podobným věcem a teď jsem si jen potvrdil, že nějakou organizovanou tour, si opět hodně dlouho odpustím, jestli ještě někdy.

Katastrofa - DEN 133/34

Datum: 6.8.2016  |  Publikoval: Radek

V pět ráno byl konečně konec tomu nepřirozenému se krčení a opět bylo třeba přesednout na malý autobus a dojet do přístavu, odkud už to bylo asi jen 120 km lodí na „vysněný“ ostrov. Ale všechno mělo být úplně jinak. Protože pak ještě poplujeme menší loďkou na nějaký menší ostrov a v tom byl právě ten problém. Ono totiž, když je Vám slíbena Havaj a pak dostanete to, co Vám ukáže obrázek výše po najetí myší, tak je Vám asi jasné, že z toho nebudete dvakrát odvázaný…

A celé věci nepomohla ani skutečnost, že mi doprovod dělalo pět mladých dam, které se bohužel celou dobu bavili jen vietnamsky. A zavolání na oběd, večeři nebo pozvání na společné plavání to opravdu nezachránilo.

K obědu mořské plody, k večeři mořské plody (proto byl pobyt taky tak drahý jako „kráva“) až mi z toho šel žaludek opět kolem. Samý mořský hlemýžď a další věci, které vůbec neznám, natož abych je uměl pojmenovat. K tomu jedno dopolední plavání okolo lodě, pak „procházka“ po tom nechutně smrdlavém a špinavém ostrově, pár fotek a asi jediná pozitivní věc bylo večerní koupání s místními dětmi, kdy jsem si dovolil hodit i jeden ten backflip, který mám tak rád.

Večer už jsem měl ale opět teplotu, no kdy by to byl řekl, že a tak jsem s díky odmítl nabídku jet na noční rybaření a šel spát. Jen jsme se domluvili na pátou hodinu, že spolu omrkneme východ Slunce.

Růžovka - DEN 132/33

Datum: 5.8.2016  |  Publikoval: Radek

Je pátek, den odjezdu na ostrov Nam Du, kterému se údajně přezdívá Havaj Vietnamu a mě po probuzení není vůbec dobře. Kamarádka mi uvařila rýžovou polévku, což by ještě nebylo tak strašné, ale ten zbytek… Tolik zelených věcí, které bych za normálních okolností nepolknul ani za milion korun, no řeknu Vám, žaludek se mi obracel nahoru a dolů když jsem to do sebe ládoval. Byl tam nakrájený zázvor, čerstvá cibulka a další asi 3 až 4 neidentifikovatelné přísady, přičemž poměr zeleniny a rýže byl férový, 1:1. Ale takhle se prý ve Vietnamu léčí nemoci a já se chci uzdravit.

Spal jsem asi do dvanácti hodin, kdy z Hanoje dorazila další slečna. Okolo třetí hodiny teploměr opět ukázal bez jedničky čtyřicet a já začal být tak trochu zoufalý. Když se Diem vrátila z práce, rozhodli jsme se radši pro návštěvu nemocnice, protože zdraví je to nejdůležitější. Lokální nemocnice nepřipadala v úvahu, kvalita péče je prý kolísavá a hlavně tam člověk může na příjmu čekat třeba pět hodin a nám v půl jedenácté večer odjíždí autobus. Volba tedy padla na Columbia Asia International Hospital, která je prý o něco „dražší“

Sestra mě zvážila a změřila jak výšku, tak tlak a teplotu, která již naštěstí klesla na přijatelných 37,9 a vzala krev. Neviditelnými paprsky mi ještě udělali pěkný snímek plic na památku a šlo se na pokec k panu doktorovi. Jeho angličtina nebyla tedy extra brilantní, ale i kdyby ano, stejně lékařské angličtině nerozumím. Důležité ale je, že mi stejně neřekl, co mi je a proč mám, měl jsem, tak vysokou teplotu. Jen mi ještě předepsal jedny léky a mohli jsme jet domů, tedy po zaplacení třech tisíc.

Řekl jsem si, že tedy pojedu, zaplacené už to stejně bylo, ale budu jen relaxovat, udělám pár fotek a žádná divočina. Večer v devět jsme sedli na taxi, pak jeden malý autobus na hlavní autobusové nádraží a po půl jedenácté odjezd nočním spacím autobusem, kterému se prý říká HIGH CLASS, no nevím. I člověk s mým nepříliš vysokým vzrůstem tu trpí jako pes, sadačka/lůžko má totiž tak nepříjemný a nepřirozený sklon, že už bych to příště nikdy nechtěl znovu zkoušet.

Loučení a přesun - DEN 131/32

Datum: 4.8.2016  |  Publikoval: Radek

Je čtvrtek a to znamená, že se musím rozloučit se svojí kamarádkou z Couchsurfingu a potkat se opět s novou slečnou, se kterou už skoro měsíc plánujeme výlet na ostrov Nam Du. Před jedenáctou hodinou tedy opět vyrážím do šílených ulic Ho Či Minova Města a před dvanáctou jsem na místě. Píši zprávu a za pár okamžiků vidím drobnou, půvabnou Vietnamku, jak na mě přes ulici mává. A tak jsem poznal Diem, na níž jsem dostal kontakt od její kamarádky z Hanoje, se kterou jsem se sešel jednou na oběd. Dali jsme kafíčko, oběd a pak mě vzala domů. Odstrojil jsem věci z motorky, jelikož soused z přízemí byl ochotný ji ode mne koupit, takže dostal klíčky, modrou kartu a helmu a že mi dá vědět.

Diem mi ukázala svůj byt, řekla kde, co najdu a ať se chovám jako doma a odjela zpět do práce. A na mě začalo něco lézt… Celé odpoledne jsem prospal, no aby taky ne, když jsem šel spát ráno v 5, že? Po jejím příchodu domů už mi ale bylo opravdu zle. Šílená bolest v kolenou, točila se mi hlava, taková celková slabost a samo sebou jsem byl v jednom ohni. A ejhle, oni to používají stejné teploměry jako u nás doma, šup s ním na to správné místo. Chvilka čekání a velký moment překvapení, kdy se rtuť zastavila na nehezké hodnotě 39 stupňů Celsia a horko těžko si vzpomínám, kdy jsem měl naposledy takovou teplotu. Nasadil jsem si tedy léčbu a šel spát.

Notre Dame - DEN 130/31

Datum: 3.8.2016  |  Publikoval: Radek

Honda je opravená, startuje na tlačítko, tak snad už o ní někdo projeví zájem, jestli ne, tak se asi střelím. Po ránu jsem musel pohlídat dům, holky všechny tři zmizely a já tak byl zase o hladu. O půl jedenácte jsem se tedy vypravil na oběd, a že neuhádnete kam?

Pak už následovala jen lehká chůze do centra neboli Distrikt One (3,5 km) abych si konečně mohl vyfotit legendární katedrálu Notre Dame a hned vedle stojící hlavní poštu, což je prý taktéž velice zajímavé místo. Po nakoupení deseti pohledů se dostavila chuť na kávu a dokonce padlo i jedno Tiramisu. Pohledy nadepsány, na poště dodány známky a hurá do letadla, aby se deset šťastlivců mohlo opět těšit na pozdrav z Vietnamu.

Okolo páté hodiny odpolední už tak chybělo jen asi sedm kilometrů na to dostat se „domů“. Tedy ne že by se mi nechtělo, ale spousta motorek, nemožnost téměř používat chodník mi zavdala zajímavou myšlenku, co tak vyzkoušet si doporučenou aplikaci na taxi službu jménem GRAB. Sice jsem stará škola, ale novým kouskům se mám snahu nevyhýbat a tak jsem si objednal motorku, která po čase dorazila i s pánem, nasadil si zelenou helmu s logem a už se frčelo. Takže tuto službu může doporučit všema deseti a to i přestože řidič jezdí většinou s mobilem v ruce.

Večeře v jednom z lokálních, nově otevřených řetězců se moc povedla a později večer jsme se ještě na motorce vydali do centra se tak trochu projet a navštívit známá místa, která už ale jsou mnohem lépe dostupná ve večerních hodinách.

Zákoutí Saigonu - DEN 129/30

Datum: 2.8.2016  |  Publikoval: Radek

Motorku hodit do servisu, nohama a rukama se domluvit cože to vlastně člověk potřebuje opravit a mohl jsem se vypravit na pěti kilometrovou procházku přes město za novou kamarádkou, se kterou jsme si domluvili společný oběd. Řeknete si ten člověk je blázen, ale tak co, mám tu celkem 9 celých dní, tak co bych nějakou tu hodinku nevěnoval zdravé chůzi, je to tak?

Bývala modelka, asi metr sedmdesát pět, skoro vyšší jak já, ale moc příjemná. Oběd opět lokální na doporučení, prostě příjemných devadesát minut, ano mají tu na oběd vyhrazenou hodinu a půl.

Po rozloučení jsem se pak rozhodl projít se tak trochu po tom Saigonu, prozkoumat zdejší uličky a něco málo nafotit. Večeře bylo tentokrát v domácím prostředí a holky uvařili mé oblíbené jarní závitky.

První pokus o prodej - DEN 128/29

Datum: 1.8.2016  |  Publikoval: Radek

Pondělní ráno se mělo nést v duchu prodeje motorky a tak jsem se na 10:30 vypravil do, sedm kilometrů vzdáleného centra, kde už na mě čekala slečna z Německa mající o motocykl zájem. Bohužel jí šlo jen o testovací jízdu a později odpoledne, jak už asi správně tušíte, napsala, že se rozhodla pro koupi jiného stroje. Jelikož to opět vypadalo na déšť, našel jsem v okolí nejbližší kino a rozhodl se pro nového Jamese Bourna za pouhých padesát korun od dvanácti čtyřiceti. Oběd, no v podstatě první jídlo toho dne byl vskutku nedobrý a tak jsem konečně ochutnal taky něco, nechutného a ne jen samé dobroty.

Po kině cesta zpět domů ke kamarádce, toho času stále v práci a opět nový zážitek s motorkou a to ten, že po zastavení, zařazení neutrálu a vyndání klíčku motor stále běžel a odmítal se vypnout, fakt super, když tomu absolutně nehovíte. V servisu bylo plno, do jiného se mi nechtělo a tak jsme se domluvili na úterní ráno.

Večeře proběhla v lokálním duchu a bez přítomnosti jakéhokoliv turisty v okruhu minimálně pěti kilometrů, což je vždy tím nejlepším znamením.

Zdvižený prst - DEN 127/28

Datum: 31.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Vinh Long - Ho Chi Minh City (130 km)

Nedělní ráno přímo vybízelo k dlouhému spánku, ale jako na potvoru to tak nedopadlo. Takže snídaně, foto procházka po okolí a po polední Check Out a odjezd opět do přístavu, nalodit se na trajekt a vzhůru za krásami města Vinh Long, kterých tedy bylo pomálu. A budete se mi asi divit, ale pohár mé trpělivosti toho dne dosáhl své hranice a přetekl. A jakže k tomu došlo? To máte tak, trajekt dorazí do přístavu, kde už čeká jako vždy milion nadržených (spíš narušených) vietnamců a po otevření brány ne aby nás nechali se vylodit, ale hovada se začnou rvát na stále plnou palubu a nastává to pravé peklo. Já s trpělivostí čekám a čekám jak ten s prominutím „DEBIL“ a najednou zjišťuji, že už jsem skutečně poslední, ale co je horší, že paluba už se začíná zvedat a to nevěstí nic dobrého…

Loď jsem tedy opustil drobným skokem na beton z asi půlmetrové výšky (samozřejmě že kecám, ta čínská rachotina by se zlomila v půli) a protože už jsem toho měl tak akorát dost, otočil jsem se, začal jsem si na hlavě malovat kroužky a kdyby mi rozuměli, ještě bych přidal pár peprných výrazů, takže jsem to celé ukončil pouze zdviženým prstem a do ruda zbarveným „ksichtem“. Zdejší sobecké chování na silnicích a řízení obecně si prostě vybralo svou daň a pára musela být odpuštěna jinak by kotel dozajista prasknul.

Cestou zpět do Saigonu jsme se zastavili na známém a vskutku parádním mostě s názvem My Thuan, odkud pozorujete mocnou řeku Mekong a prostě nechápete, kolik vody se tu valí do moře.

Po příjezdu následovalo opět ruční praní prádla, což fakt jako nedávám a zasloužený odpočinek.

CELKOVĚ NAJETO: 3 165 km (Při výuce angličtiny v provincii Tuyen Quang jsme udělali pár delších výletů a s popojížděním po okolí bych to viděl ještě tak na dalších 1 300 km, takže celková vzdálenost ujetá ve Vietnamu se bude pohybovat okolo čísla 4 a půl tísíce kilometrů, to vše bez nehody. No na to, že jsem nikdy na motorce nejezdil to není tak špatné během 3 měsíců)

Dokázal jsem TO… - DEN 126/27

Datum: 30.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Mui Ne - Ho Chi Minh City (249 km)

Ranní vstávání ve 4:31 nebylo příjemné, ale potřebné. Poslední Dragon Fruit už byl solidně zralý a namlácený, ale do krku zajel jako po másle a chvilku po páté už jsem byl opět na cestě. Do cíle, tedy to Ho Či Monova Města, to mělo být pouhých 249 kilometrů a něco málo přes 5 hodin, ale i tak to chtělo jet, co to dá. Po natankování a vydatné snídani už následovalo jen pár zastávek na focení a průběžnou kontrolu ujeté a zbývající vzdálenosti či trasy. No a cíl se blížil mílovými kroky a s tím rostl i ten vzrušující pocit, že to nakonec člověk přeci jenom dokáže a všechno se uzavře tak jak bylo v plánu už několik dlouhých měsíců. Stejně tak ale rostly obavy, abych se před cílem nakonec ještě někde nerozsekal, znáte to.

Patnáct kilometrů před cílem došlo na památeční fotku a bylo jasné, že už to dám, ale to jsem stále netušil, jaký mě to čeká „SAJGON“ a to doslova. Posledních šest kilometrů totiž už vedlo skrz samotné město, které bylo, okolo poledního, motorkami přímo prošpikované. A tak si tak jedete, pravou řídíte a levou kontrolujete mapu a do toho natáčíte neskutečná videa a pořizujete fotky pro případná vnoučata. A to co se děje okolo Vás, to prostě musíte zažít. Ulice jsou narvané k prasknutí, každý troubí a hrne se do sebemenší skulinky svým předním kolem, aby následně vytěžil z výhodnější pozice, a když už není místo na silnici, dojde řada i na chodníky. Ano, i já přes prvotní odpor, jsem se touto cestou nakonec vydal, protože nebylo jiného zbytí. Jako máte možnost, prostě to někde zapíchnout a počkat si tak na jedenáctou večerní, kdy se doprava začne pomalu zklidňovat.

Na určené místo jsem dorazil asi okolo půl jedné a za chvilku se objevila drobná slečna na kole, zamávala a ukázala mi, abych ji následoval. A tak jsme se po asi 3 měsících konečně setkali. A opět můžu potvrdit, že Couchsurfing je fakt výborná a skvěle fungující záležitost.

Takže abych to shrnul, ze severu na jih jsem sám, bez jakéhokoliv doprovodu urazil celkem pěkných 2 913 kilometrů bez nehody a nějakého většího problému, pouze s jednou píchlou zadní pneumatikou, takže to hodnotím velice kladně, alespoň tento aspekt.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 2 913 km

---

A jede se dál… - TENTÝŽ DEN

Trasa: Ho Chi Minh City - Vinh Long (122 km)

Po přivítání se se starší sestrou jsem si tu s dovolením odložil svůj „velký“ batoh a už jen s malým a slečnou za zády jsme vyrazili na společný výlet s jedním přespáním v městečku Vinh Long.

Pouhých 122 kilometrů by se minimálně z počátku mohlo zdát jako „malina“, ale když si vezmete, že už jste předtím urazili 250 se vstáváním v půl pátý ráno a s krátkým spánkem, tak už to zas taková legrace není. Navíc mnohem větší zodpovědnost, protože máte někoho za sebou ještě, takže v krátkosti, na místo jsme dorazili už za tmy a okolo už lítaly blesky a brutální průtrž mračen byla na spadnutí.

Náhodou se ale u přístaviště objevil hodný děda, který nám za drobný bakšiš milerád ukázal cestu až k plánovanému ubytování, kde ten šmejd dostal další peníze přímo od majitele. Jeden pěkný pokoj pro dva i se snídaní za tři sta korun v nádherném prostředí byla výborná volba a po vynikající večeři se šlo spát. Já byl totiž utahaný jako kotě.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 3 035 km

Odpočinek a psaní - DEN 125/26

Datum: 29.7.2016  |  Publikoval: Radek

Ráno mě překvapivě probudil východ Slunce a řeknu Vám pozorovat ten nádherný úkaz přímo z vlastního pootevřeného stanu je úchvatná podívaná. Poté padlul další Dragon fruit, okolo 9 cesta do města na snídani a pak mě napadlo zkusit zajet do servisu s tím motorem. Mladík se na to podíval a ukázal mi, že nejde o nic vážného (takže žádné very bad), ale jen je třeba vyměnit trubku vedoucí od motoru k výfuku. Kavárna byla hned vedle, takže zatímco on makal, já si popíjel svůj oblíbený mok a po půlhodince jsem zaplatil osmdesát korun a odjel s motorkou, která opět zněla jako nová.

Okolo půl čtvrté podobně proběhl oběd a mezitím jsem si jen jednou zaplaval v moři, v lékárně nakoupil další Strepsils, něco na nachlazení asi a Panadol a to bylo tak vše, co jsem dělal. Tedy kromě toho, že jsem musel dospat články za posledních šest dní a už to tak nikdy nesmím udělat, je to totiž hrozného psaní.

Zítra bylo v plánu město Bien Hoa, ale nakonec jsme se domluvili s jednou slečnou co znám přes Couchsurfing, že dojedu za ní už rovnou do Ho Či Minova města a spolu pak vyrazíme na kratší výlet do městečka Vinh Long, které leží už v deltě řeky Mekong.

Cesta z města… - DEN 124/25

Datum: 28.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Dalat - Mui Ne (149 km)

Po probuzení jsem zvažoval, zda ještě jeden den (bohužel už v jiném hostelu) zůstat a v posteli se kurýrovat, ale pak jsem si prohlédnul ubytování na pláži u města Mui Ne a bylo rozhodnuto. Rychle pryč z téhle zimy. Dokonce jsem si nechal ujít i místní katedrálu, Crazy house (obrovský dům plný podivného umění, což fakt nemusím) a pak Letní palác, který byl ale postaven okolo roku 1970, takže taktéž nic ohromujícího.

Cesta z náhorní plošiny se mi zdála býti o chlup příjemnější a mnohem kratší, čím to asi bylo, když člověk „jenom“ brzdí. Pod kopcem jsem ale opět píchnul a než se mi podařilo dostat se někam uprostřed země nikoho, kde bych to opravil, tak jsem tak jakoby „zkurvil“ i pneumatiku, po které jsem musel jet. Takový dědula v chatrči u cesty měl sice novou gumu, ale ne duši a tak sedl na svůj samohyb a vrátil se asi za půlhodiny a já čekal a trpěl, neboť krk byl pořád v jednom ohni. No stálo mě to celkem tři sta korun, takže za hubičku. A když už si myslíte, že nic horšího nemůže přijít, začala průtrž mračen, ale doslova. Takže šup do ponča a po naštěstí asi kilometru ve vesničce pěkně pod střechu, protože v tom jet by bylo o zdraví.

Asi začnu věřit na osud, protože zrovna pod tou střechou bydlela mladá paní, co mi nabídla nakrájeného melouna a vzápětí začala na grilu smažit libová kuřecí křídla. Kdyby nepršelo, na sto procent bych o její krámek ani okem nezavadil. Křídla jsem spolu se zeleninou „spucoval“ tři a po dešti se rozloučil a pokračoval dále. Krajina po dešti je vždy tak nádherná a ani tady tomu nebylo jinak, prostě jedete a pořád se jenom kocháte, jako pan doktor.

Kousek před cílem se okolo silnice začali objevovat sady s mým oblíbeným ovocem (Dragon fruit), v nedalekém městečku jsem zastavil u jednoho domku, jenž byl obsypán naplněnými přepravkami a chtěl si jeden kousek koupit. Jako odpověď na to, kolik že jeden stojí, mi dvě milé dámy dali po jednom kousku darem. Pak ještě igelitku a třetí plod a odjížděl jsem ve finále se čtyřmi kousky, ten pátý v kapse u bundy.

Do ubytování jsem dorazil už téměř za tmy, ale to nevadilo. Privátní stan přímo na stáži za 4 dolary za noc a v pátek za dolar díky promo akci zahřál na duši. K večeři tedy jeden kousek ovoce a šlo se spát. Poprvé po dlouhých čtyřech letech jsem opět měl spát na pláži, sice ve stanu a ne na oné legendární The Beach, ale i tak. Myslím, že by se mnou měnil každý.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 2 692 km

Dalat a jeho okolí - DEN 123/24

Datum: 27.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Dalat a jeho okolí (45 km)

Krk po probuzení byl ještě horší než večer, což se dalo čekat, ale i tak jsem naložil "frantíka" a jeli jsme do centra, kde si chtěl půjčit motorku na naši společnou projížďku po okolí. Mezitím došlo na krátkou zastávka v servisu, kde mi zdarma dotáhnuli, neustále se povolující, šrouby pod nosičem batohu a jeden fungl nový šroub na střed "mašiny", který mi asi zapomněli při poslední opravě v Hue vrátit zpět na místo. Jak už jsem psala včera, po náročné cestě do vrchu se mi zdálo, že motor či co začalo vydávat nějaký extra další zvuk. Týpek to natočil a řekl jen, že je to jakože very bad (prostě v hajzlu), poděkoval jsem mu a řekl si, že snad už do toho Saigonu ani nedojedu a přitom už je to jen takový kousek (asi 300 km).

Celkem jsme za den navštívili 6 míst. Nejprve největší zlatou sochu Buddhy ve městě, poté staré koloniální nádraží Dalat, kde bylo opět kávička, stylově ve vagónu, dále pak Linh Phuoc Pagoda (Dračí pagoda). Tohle místo fakt stojí za prohlídku, když už nic jiného. Samotná pagoda má asi 6 pater, do všech se dá dostat a v okolí je dále pak chrám a další zajímavé budovy a to vše prosím tvořené z mozaiky. Klikatá cesta nás dále zavedlo do Clay Village (hliněná vesnice) takový park spíše pro místní, ale taktéž pěkné. Po cestě na poslední místo jsme narazili na takový menší vodopád, takže malá „prozkoumávačka“ a poslední místo se jmenovalo Thien Vien Truc Lam (Zen Buddhistický chrám) na okraji města.

Na cestě zpět jsme ještě vyzkoušeli, co vydrží takové brzdy na motorce a vlastně i motorka samotná, opět video na FB a pak už následovala jen opět společná večeře s naší partičkou Číňanů a Čínanek (2+3) a šlo se spát. Damien (onen „frantík“) už byl taky nachcípaný, ale ne tak jako já, takže ještě do noci všichni společně hráli karty, zatímco já odpočíval.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 2 543 km

Jedu se schladit - DEN 122/23

Datum: 26.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Nha Trang - Dalat (138 km)

Z „rusákova“ jsem chtěl vypadnout co nejdřív. Holky (pořád jedny a ty samé) si zaplatily takové staré „obšourníky“, kteří je měli odvézt do horského města Dalat. 3 dny a 2 noci s tím, že cena za jeden den byla stanovena na kulatých 50 dolarů. Jedna noc v nějakém hotelu a druhá u místní rodiny. Tak prý ráno doraz a můžeš jet s námi. No ale i tak si dědek nebál říct o 2 miliony, přestože bych si řídil sám svojí vlastní motorku a platil si benzín. Ani po slevě na milion a půl to se mnou nehnulo a s děvčaty se rozloučil. Dát jako dědkům 16 stovek za to, že pojedu za nimi, sorry ale to bych byl asi fakt magor.

Po vymotání z města na mě čekal ukazatel s nápisem, Dalat a 128 kilometrů, řekl jsem si brnkačka a to byla ta chyba. On je totiž Dalat na náhorní plošině, místu se někdy říká Sa Pa jižního Vietnamu a přestože se stoupání dalo očekávat, tak tohle byl fakt masakr a řekl bych snad, že to strčí celý sever do kapsy. Místo předpokládaných 2 hodin jízdy to zabralo dvojnásobek času, asi se i něco „podělalo“ na motorce a Světe div se, došlo na zajímavý úkaz. S pomalu řídnoucím vzduchem i rapidně rychle začala klesat teplota a já poprvé po jedenácti týdnech v horkém Vietnamu pocítil zimu a to jako fakt nekecám. Takže poprvé výměna kraťas za dlouhé kalhoty, přes tílko a košili ještě nepromokavá bunda a jakpak se dojezd do města zpříjemnil. Řekněme třicet před cílem ještě došlo, teď již na povinnou, kávovou zastávku a Vietnamec hovořící výbornou angličtinou mi byl schopný udělat luxusní flat white (nejoblíbenější druh kávy v Austrálii), aby taky ne, když žil 12 let v Brisbane.

Ubytování jsem tentokráte zvolil s možností snídaně a po příjezdu na místo zde potkal jednoho „frantíka“ spolu se skupinkou pěti Číňanů. Postel jsme dostali všichni za 3 dolary bez snídaně, tak byla za jeden navrch a společně se vydali na večeři. Začalo ale lít jak z konve, takže byla druhá kávička a pak už s deštníky večeře ve vegetariánské restauraci. Už od rána jsem ale z klimatizace cítil krk a bylo mi jasné, že v tomhle chladném počasí to se mnou asi brzo půjde pěkně z kopce.

Celou noc jsem prochrchlal a cucal jeden Strepsils za druhým, ale ten čínský zmetek ne a ne pomoct.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 2 498 km

Selhání měsíce - DEN 121/22

Datum: 25.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Nha Trang - Duorong tinh - Nha Trang (167 km)

Jelikož je město Nha Trang plné Rusů a Číňanů, neměl jsem tu chuť kromě setkání s kamarádkou vůbec na nic. Plán pro dnešní den bylo tedy navštívit 100 kilometrů vzdálené místo s názvem Hang Rái, které mi bylo doporučeno jedním z našich vietnamských překladatelů z anglického centra. Sám ani nevím co tam vlastně má být, nějaké skalní/korálové útvary u pobřeží či tak něco.

Po cestě jsem minul letiště Cam Ranh, které bude v následujících letech asi dost vytížené, protože v okolí staví všichni významní hráči v oblasti hotelnictví své super paláce. Dalo by se téměř říci, že je to tu takový novodobý ráj pro developery. Bohužel pro Nha Trang a okolí to znamená jediné. Více turistů těch dvou nejvíc stupidních národů na Světě, jenž nemají vůbec zájem o to naučit se anglicky, až tak arogantní lidi to jsou. Prostě jdete po městě, vietnamská restaurace a poutače ve vietnamštině, azbuce a rozsypané rýži, no chápete to? Ale bavil jsem se na toto téma s recepční v místním hostelu a prý už se konečně něco děje na úrovní vlády. Je třeba totiž ty nechutná kvanta hlavně Číňanů nějakým způsobem zarazit/omezit, prý bude zavedena vízová povinnost, ale ruku na srdce, pokud má Číňan dost na to, aby cestoval, tak ho řekněme padesátidolarový poplatek těžko dokáže zastavit. Je ale pravda, že nenávist mezi Vietnamci a Číňany je obrovská, všudypřítomná a hlavně viditelná na vlastní oči.

Po cestě jsem na místním tržišti neodolal a dal si avokádový shake a už tu byla odbočka z hlavní silnice AH1 na vedlejší vedoucí opět kolem pobřeží. Ukazatel paliva byl někde okolo 75 procent, ale bohužel po ujetí asi 10 kilometrů se záhadným způsobem začal blížit k nule a já opět začal tak trochu „plašit“. Do cíle to bylo ještě asi 20 a pak dalších řekněme 40 zpět po takovém okruhu na hlavní silnici a vím stoprocentně, že bych to nedal. Chvilku mi to sice trvalo, ale nakonec došlo na 360ti stupňovou otočku a já se vydal nazpět. Sice se objevila soukromá placená pláž, kam se mi ale už z principu nechtělo a i možnost natankovat přímo z láhve, ale jelikož jsem ten největší „ŽID“ ze všech, tak místo 15 000 se mi těch 22 prostě platit nechtělo. Řekl jsem si, že stejně ani nevím, kam jsem měl přesně namířeno a tak byl dnešek sice takovou cestou bez cíle, ale i tak jsem si to užil. Jen ten déšť před návratem do města si tam nahoře mohli odpustit.

Plán na večer byl jasný, zabít čas než bude devátá večerní a kamarádka Sophia Nguyen si odpíchne v práci a někde se po dlouhých pěti letech zase sejdeme, bývala to totiž moje spolubydlící v Sydney, když jsem tam v roce 2010 poprvé dorazil a splnil si svůj největší životní sen. V kině bohužel nebylo nic kloudného a tak jsem šel navštívít asi 3 kilometry vzdálený bankomat, který měl dle informací na internetu dávat minimálně 5 milionů. No nakonec byl podojen o rovných milionů osm. Tímto třetím výběrem bych rád ukončil své výběry ve Vietnamu a zastavil se na částce 24.

Sophia dorazila po 9, dostala dárek v podobě magnetu s motivem Prahy, trochu jsme probrali co se od našeho poslední shledání seběhlo, ale protože má doma mrňouska a téměř denně pracuje v hotelu Sheraton, tak bylo třeba celou akci víceméně ukončit ještě dříve než pořádně začala, dokonce jsme nepořídili společnou fotku.

V noci už pak proběhlo jen jedno příjemné Tinder setkání a okolo druhé se šlo spát, konečně.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 2 360 km

Jsem tu - DEN 120/21

Datum: 24.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Qui Nhon? - Nha Trang (238 km)

Bylo 04:52, když jsem vyrazil na cestu a k mému údivu nejenže okolní město nespalo, ale naopak na nohou už byla taková spousta lidí, až se to zdálo býti k nevíře. Původní zastávka ve městě Qui Nhon byla dodržena ranní návštěvou místní pláže spolu s pozorováním nádherného východu Slunce okolo půl šesté. Mimochodem pláž s přilehlým parkem byli doslova přelidněné, každý kdo mohl chodit, no vlastně i když skoro nemohl tu byl a běhal, cvičil, plaval a dalšími způsoby utužoval zdravého ducha ve zdravém těle, neskutečný to národ.

Vzpomínáte si ještě na průsmyk Hai Van a tvrzení o jedné z nejkrásnějších pobřežních cest na světě? Tak ten člověk asi nejel cestou, kterou mi dneska nabídnuly Google Mapy. Jak se říká, nikdy neříkej nikdy, tak radši už nebudu o ničem říkat, že tohle je to nejlepší… Cesta se klikatila okolo pobřeží a opět se objevilo nutkání sjet a najít nějaké krásné a pokud možno soukromé koupání jako tomu bylo po opuštění města Hue. A tak se též stalo. Sice jsem na písku i s motorkou málem hodil rybu, ale co, nahoru nepoletím a dole mě najdou. Kde se vzala, tu se vzala skvostná zátoka ukrývající pár lodí a jednu malou restauraci pro místní.
Okolo jdoucí námořník mi udělal pár památečních fotek a asi s jeho synkem jsem si šel zaskotačit do moře a klidných vln. Tentokrát tedy již v prádle, tom spodním. Zátoka byla severním směrem zakončena obřími kameny a napadlo mě něco málo v jejich okolí nafotit. A dostavilo se další překvapení toho dne. Ve stínu šutrů se schovávalo pět děveček k nakousnutí, které se dokonce ani nestyděli před bílým Evropanem v boxerkách. Sami začaly pózovat a tak vznikla rovnou cela kolekce, dokonce i se mnou. Náramně jsem si to užíval, jak už Vás asi napadlo.

Cestou dále se nejednou naskytnul pohled na další zátoku se snad ještě tyrkysovější barvou a prázdnou pláží, až se člověku ani nechtělo pokračovat a prostě to tu někde zapíchnout a jen si užívat krásného dne.

A pak je tu opět ten známý problém s benzínem. Prostě se kocháte a najednou svítí kontrolka, kde nic, tu nic. GPS opět přestalo ukazovat polohu a dostavil se onen podivný pocit v žaludku. Nakonec pomohli ruce a nohy a po projetí serpentin dolů z kopce se objevila čerpací stanice. Měli ale jenom 95 a tak došlo k zajímavému rozhovoru. Sice anglicky, ale jako do dubu jsem se pánovi snažil vysvětlit, že beru vždy 92, on na to, že to nemá, jen 95. Já na to, že to chápu, ale jestli je to v pohodě do motorky natankovat 95 a přitom ukazuju na nádrž. No asi to není problém a dokonce mi přišlo, že motor byl pak tišší a měl snad i o malinko vyšší výkon, rozumím tomu ale kulový.

Mapy stále odmítaly spolupracovat, a jelikož cesta vedla podél pobřeží, objel jsem jedno město, do kterého jsem se teď snažil dostat, byť to bylo opačným směrem než Nha Trang, tedy cílová stanice pro dnešní den. Otočil jsem to až po zahlédnutí druhého ukazatele směr Hanoj, kdy mi bylo už konečně jasné, že jedu opět na sever místo na jih. Takže takových řekněme 10 tam a 10 zpět zbytečných kilometrů, ale jak se říká, i sama cesta může být vlastně cílem.

Tha Trang se svou pláží podobně jako je tomu ve městě Da Nang mě přivítal v pozdních odpoledních hodinách. Hotel, který patří kamarádce, jsem našel lehce, s ubytováním už to ovšem bylo složitější. Recepční nějak nebyla schopná pochopit, že je vše zařízené, a že nějaká ta postel pro cestou znaveného dobrodruha by měla být připravená. No nakonec jsem dostal klíč od místnosti ve sklepě, kde přespávají řidiči. Teda žádná sláva to nebyla, ale tak darovanému koni na zuby nehleď, říká se. Později se dostavil ještě jeden takový pán, který se představil jako manžel mé kamarádky, řekl, že se omlouvá, že nic lepšího teď není k dispozici a dal mi kupón na snídani zdarma na další den.

Večeře byla opět společně s děvčaty z Belgie/Německa a před spánkem jsem ještě strávil pár minut na pláži, kde to žilo hudbou a tančícími lidmi. Na hotelu mi ještě vyměnili pokoj, už jsem nebyl ve sklepě, ale na úrovni recepce, prázdná místnost s rozkládacím lehátkem, ale i tak to byla změna příjemná.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 2 193 km

Směr Nha Trang - DEN 119/20

Datum: 23.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Hoi An - Qui Nhon? (279 km)

Po včerejším party večeru jsem se dnes probudil v půl devátý a příběh s brzkým odjezdem se opakoval. Navíc bylo potřeba ještě napsat dalších šest pohledů a rozloučit se s tím nejkrásnějším městem Vietnamu, kterým Hoi An bezesporu je a jeho návštěvu by si nikdo z Vás určitě neměl nechat ujít, pokud Vás sem cesty někdy zavedou.

Hned vedle hostelu se začínala rozjíždět další svatba a o to více mě můj odjezd mrzel, ale zase na druhou stranu, kdo by chtěl být na vietnamské svatbě s dalšími dvěma cestovateli. Tuším ale, že to nebyla poslední svatba, na kterou se tu dostanu.

Další město, kam se potřebuji podívat, se jmenuje Nha Trang, je vzdálené necelých 500 kilometrů, což je vzdálenost zvládnutelná za jeden den, ale já si řekl, že už toho přehánění bylo jednou dost. Našel jsem si tedy nějaké neznámé město Qui Nhon vzdálené 289 kilometrů a řekl si, že to by pro dnešek mohlo stačit, když taky člověk vyráží na cesty až v 11 dopoledne. No a co se nestalo, nedojel jsem ani tam. Nějakých 30 před cílem a v 7 hodin večer, se ve vzduchu začalo objevovat neskutečné množství podivných mušek a cesta se stala přímo pekelnou. Za tmy už sluneční brýle nejdou jaksi používat, poškrábaný štít z helmy vás učiní téměř slepým a srazit tak v protisměru na neosvíceném kole babku taky nezní dvakrát lákavě a tak jsem to zapíchnul asi 15 kilometrů před plánovaným cílem. Ráno ta vzdálenost nebude hrát vůbec žádnou roli a navíc i to místní ubytování zde (Nha Nghi) je levnější.

Je jedenáct večer, dopisuji posledních pár řádku a jdu spát. Ráno budu vstávat ve 4:31, dorazím těch zbylých asi 200 kilometrů do města Nha Trang a konečně zase po pěti letech uvidím svojí vietnamskou kamarádku Sophii, se kterou jsem v Sydney bydlel pod jednou střechou.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 1 955 km

Nejkrásnější město Vietnamu - DEN 118/19

Datum: 22.7.2016  |  Publikoval: Radek

V okolí město Hoi An stojí za návštěvu hlavně hinduistický komplex s názvem My Son vzdálený nějakých 40 kilometrů. Bohužel se jedná převážně o ruiny vzniklé americkým kobercovým bombardováním pozic vojáků vietkongu ukrytých v džungli a tím pádem se mi vstupné ve výši 150 tisíc nezdálo opět jako vhodná investice. Rozhodl jsem se tedy pro „lowcost“ variantu a to objet si okolí města a tak trochu se porozhlédnout na vlastní pěst.

Když už jsem jel okolo třetí svatby, nedalo mi to a trochu jsem šel tomu štěstíčku naproti. Ono totiž tady v Asii je to s bílou barvou pleti všechno o dost jednodušší. Prostě zpomalíte a tak nějak přihlouple se porozhlížíte a tu se najednou někdo rozhodne Vás pozvat dovnitř svatebního stanu. Co tam se dělo, to byla pitka v moravském stylu. Ženicha ani nevěstu už ke spatření nebylo, ale pivo teklo horem, spodem. Dokonce se mi pánové snažili nabídnout jakousi přítulnou čtyřicátnici, ale tu jsem s díky a náležitou opatrností odmítl a taktéž i plechovky narvané do kapes mých již solidně ošuntělých kraťasů. Oni prostě nechápou, že člověk s alkoholem v krvi nemá na silnici co pohledávat.

Po 4. hodině na hostel dorazil Lukáš, ano ten samý, kterého jsem potkal na ostrově Cat Ba na severu Vietnamu a k večeru jsme ve třech, ještě s Rumunem studujícím v anglickém městě Manchester vyrazili opět do centra. K večeři jsme si vlastnoručně ugrilovali kozí maso, Lukáš pozřel extra pálivé šneky a posilněni „škopky“ jsme se pak už jen vysmáli prodejcům lístků opravňujícím ke vstupu do těch nejkrásnějších zákoutí města Hoi An. No a finále večera se odehrálo v baru, kde jsme si každý objednali drink za 80 až 100 korun a k tomu jsme zdarma dostali lahev místní vodky (vyměněna následně za lahev lokálního rumu), Šíšu a pro každého ještě balónek naplněný nějakým plynem (helium to ale nebylo). Docela zajímavá nabídka pro nás jakožto backpackery.

Jen ta půldruhá v posteli nevěstila nic dobrého.

Cesta do Hoi An - DEN 117/18

Datum: 21.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Da Nang - Hoi An (29 km)

Jako obvykle jsem se chtěl brzo ráno sbalit a vyrazit na cestu, večer už ale nebyla nálada na psaní webu, takže před odjezdem to bylo třeba napravit. Následoval nákup letenky na 10. srpna ze Saigonu na malajsijský ostrov Penang, převod peněz mezi účty a najednou bylo 11 hodin jako vyšitých. Není nad to se přesouvat vždy v nejžhavější hodiny okolo poledne. Jednu výhodu to ale skutečně má a to tu, že většina domorodců je schovaná, aby je to sluníčko náhodou nezabilo.

Po příjezdu do města Hoi An jsem zjistil, že o trochu dražší ubytování, blíže k historickému centru je plné, ale s motorkou to až tak člověk nemusí řešit a byl jsem tak odeslán na druhý konec (5 km) k sestře paní majitelky. Řeknu Vám, vůbec toho nelituji a kdo má možnost podívat se na můj FB profil, tak je zde nahrané video popisující tenhle nově otevřený „hostel“. Paní majitelka s přezdívkou Ly dříve pracovala ve velkém hotelu, takže má spoustu zkušeností a hlavně výbornou angličtinu. Jedna noc v „dětském“ pokoji na obří posteli mě tak vyšla na 6 dolarů včetně snídaně a to prostředí je prostě nepopsatelné.

Okolo čtvrté hodiny jsme s Nikonem vyrazili vstříc centrum. Koupě vstupenky na vstup do historické části města nepřipadala v úvahu a tak jsem se tam takříkajíc „vetřel“. Vzniklo pár snímků a už mi psali holky, že dávají drink, tak jestli se nechci připojit. Belgický taťka Harry už odletěl do Číny, a tak když jsem dorazil na místo, byla tu už jen jeho dcera Randi s německou kámoškou Carinou. Jako na zavolanou udeřila šestá hodina a to znamenalo jediné - Happy Hour (levnější nápoje). Poprvé tak byla možnost ochutnat vietnamské točené pivo za 15 korun a dokonce ve velkém půllitru, neskutečná lahoda, to Vám řeknu.

Slovo dalo slovo a evropská večeře se měla odehrát v italské restauraci v podání 3x pizza. Já vím, je to barbarské, ale ono po delší době se ta touha vždy nějak ozve a odolat je zhola nemožné. Po večeři si mladé dámy vyzvedli na míru ušité šatičky, já měl konečně možnost nafotit si Hoi An za tmy a pak už se zbývalo jen rozloučit a vydat se na dalekou cestu zpět na ubytování (Terra Cotta Homestay). Naštěstí mě jeden moc hodný člověk opět dobrý kilometr svezl na svém „fichtlu“, takže ta procházka ve finále zas tak lopotná nebyla.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 1 676 km

Finále - DEN 116/17

Datum: 20.7.2016  |  Publikoval: Radek

Již včera večer se mi ozvala Lisa, zda mám stále ještě druhý pokoj k dispozici. Všechny autobusy i vlaky jsou totiž až do pátku z Hoi An do Nha Trang obsazené a jelikož má ze Sajgonu odlétat v pondělí, tak se rozhodla vrátit se zpět a letět v pátek rovnou z Da Nang do Sajgonu a bohužel tak vynechat jak Nha Trang, tak i Dalat neboli město často nazývaná jako Sa Pa jižního Vietnamu, které je prý snad dokonce ještě krásnější a hlavně mnohem větší (uvidíme, sám o tom poreferuji po své návštěvě).

Domluvili jsme se na setkání v hotelu na jedenáctou hodinu a já tak měl po vstávání v 6:16, 6:31 a nakonec 6:46 dostatek času na parádní snídaní a hlavně na ranní koupání a opalování (připalování). Na pláž jsem totiž dorazil až po osmé a už v tu dobu to tu peče neskutečným způsobem. Krém nemám zrovna dvakrát v lásce, takže spíš jedna strana, druhá strana a koupel, několikrát to zopakovat a zpět na hotel po desáté hodině.

Před polednem jsme společně vyrazili na návštěvu Mramorových hor, vzdálených pouhých 6 kilometrů a rozhodně to stálo za to. Turistů pouze hrstka, on to totiž téměř každý průvodce popisuje jako malé místo, které snad ani nestojí za návštěvu, no dobře jim tak těm „tupcům“. Lisa po nehodě není až tak mobilní a natlučené koleno si vybírá daň častěji než by bylo zdrávo a tak jsem většinu lokality prozkoumal sám a fotil. Výšlap na nejvyšší místo byl v panujícím horku velice „příjemná“ záležitost, ale odměnou mi byl dech beroucí výhled nejen na Da Nang, ale na celé široké okolí s asi 60ti kilometry pláží. Takže za mě Mramorové hory (Marble Mountains) rozhodně doporučuji.

Oběd jsem chtěl dát opět na místním tržišti, kam mne před dvěma dny odvezl od hostelu další cestovatel Constantin z Německa. Přestože jsem si myslel, že po jednom projetí úseku, ještě jako pasažér, to nebudu schopný sám najít, tak to klaplo a jídlo bylo ještě lepší než posledně a hlavně se tam člověk „nafutruje“ za třicet korun až má boule za ušima.

Závěr dne byl opět ve znamení cesty podél pobřeží na již jednou navštívenou pláž pro místní a večerní opakovanou návštěvu Linh Ung Pagody, kterou si Lisa nechtěla nechat ujít, když už se sem vrátila. Co bych pro ni neudělal, když jsem díky setkání s ní mohl pobýt v tomhle bezva městě sám o dva dny déle a ještě k tomu téměř zdarma.

Okolo desáté jsme zašli ještě na pivo a jednu bagetu a já ukončil den s celkovou útratou 95 korun.

Menší zdržení - DEN 115/16

Datum: 19.7.2016  |  Publikoval: Radek

Takže dnešní den bylo v plánu se sbalit a dojet do 20 kilometrů vzdáleného města Hoi An, po cestě navštívit Mramorové hory a ještě o dost vzdálenější hinduistický komplex s názvem My Son, jenž je od roku 1999 na seznamu světového dědictví UNESCO. Stalo se ale něco neočekávaného…

Vše bylo připravené na odjezd, když tu mi Lisa a následně i její belgická kamarádka Randi, napsaly, zda bych neměl zájem o hotelový pokoj na 2 dny zdarma. A proč? Zamluvili si totiž pokoje na 4 noci, ale už dneska se chtěli přesunout taktéž do Hoi An, bohužel rezervace zkrátit nešla a tak taťka Harry opět vytáhnul kartu, za 4 noci a 2 pokoje zaplatil 6 milionů a já ve finále dostal karty 2, ke dvěma pokojům a ať si s tím prý ty dvě noci naložím, jak uznám za vhodné. Město Da Nang je fakt pecka, hlavně v noci a tak se tahle neočekávaná nabídka nesmírně hodila. S tou troškou co mám s sebou, jsem se tedy přesul z hostelu kde postel stála 4,5 dolaru do opravdového hotelového pokoje za dolarů 35. A to se počítá…

Naskytla se taktéž možnost dopřát si soukromou masáž přímo na pokoji, jen bylo třeba si pro slečnu dojet asi 5 kilometrů do centra a pak ji zase odvézt zpět. Pro tak ostříleného řidiče to však nebyl vůbec problém, jediná nezvyklá věc je vézt další osobu, která ale sedí s nohama jen na jedné straně, jak je pro asijská děvčata zvykem, ale na všechno se dá zvyknout.

Okolo čtvrté odpoledne, když už bylo slunce pod mrakem a chytání bronzu nepřicházelo v úvahu, jsem se vypravil na vzdálenější pláž, kam obvykle chodí pouze vietnamci a zde pozoroval nádherný západ slunce spolu s popíjením čerstvého džusu z cukrové třtiny.

Po návratu do hotelu, jsem ještě s místními hlídači popil trochu toho zeleného čaje a odebral se na pokoj, užít si toho královského lože bez všudypřítomného chrápání, které je tak trochu koloritem spaní v hostelech.

Okouzlující Da Nang - DEN 114/15

Datum: 18.7.2016  |  Publikoval: Radek

Dnešek byla v plánu jedině a pouze pláž, ale jako obvykle to dopadlo trochu jinak, že? Takže po ráno klasika, vstávání, snídaně a asi okolo desáté cesta na pláž, pěkně na boso a pěkný kus cesty za belgickou rodinkou. Přes poledne jsem se utekl schovat na chatu a hlavně začít dopisovat posledních pár dní a v půl čtvrté, kdy už to počasí zase začínalo vypadat schůdně, zpět na pláž. Opalování říznuté s takovým lehčím spánkem a sněním bylo naprosto skvělé a brzy počítám s pokračováním.

Před odchodem z pláže se zbytek naší tlupy začal bavit o nadcházející večeři a nějaké fajn „hamburgrárně“ popsané asi v TripAdvisor. Pozvání jsem nechal otevřené, ale chuť jsem na to neměl a bylo jasné, že dneska budu večeřet sám nebo taky vůbec.

Dal jsem sprchu a za soumraku vyrazil na motorce směr Linh Ung Pagoda. Po cestě vzniklo pár fotek města Da Nang se svojí nádhernou pláží a za tmy už jsem dojel k samotné pagodě. Teda nevím, proč tomu říkají pagoda, když je to spíš socha, ale budiž. Místo je to neskutečně zajímavé, samotná socha zvaná jako Lady Buddha měří 70 metrů a je tak nejvyšší sochou ve Vietnamu. Doneslo se ke mně, že je prý i nějaký super důležitý den a tak bylo v celém areálu neskutečné množství modlících se lidí a pro mě jako buddhistu to tak mělo o to větší kouzlo.

Jelikož mám zítra v plánu opět se přesunout, tak jsem se posilněn výbornou vietnamskou kávou, vydal na noční projížďku městem Da Nang a nafocení nějakých těch senzačních fotek. Musím říci, že to město je fakt „sexy“ se všemi svými osvětlenými mosty a dalšími atrakcemi podél obou břehů řeky, takže budu opravdu na co se koukat.

K večeři byly 3 obří švestky z trhu a po půl jedenácté jsme se společně s Lisou vydali navštívit bar na střeše sousedního domu, dát si pivo za dvacku a užít si okouzlujícího výhledu na světly pulzujícího města Da Nang spolu s hodnocením dosavadního cestování a plána na nadcházející dny.

Královský palác a přesun do Da Nang - DEN 113/14

Datum: 17.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Hue - Da Nang (137 km)

Poslední půlden v Hue jsem se rozhodl věnovat návštěvě Královského paláce a jediné čeho lituji je, že jsem nevyrazil o chlup dříve, protože pár fotek mohlo vypadat ještě lépe bez těch nekonečných davů lidí valících se dovnitř tohoto obřího areálu. Po včerejší návštěvě hrobky, kde jsem vstupné tak trochu „ošulil“ se mi dneska požadovaných 150 tisíc zdálo jako velice adekvátní částka. Horko bylo opět ubíjející, čas rychle ubíhající, ale za 3 hodiny jsem toho viděl moc, nafotil ještě více a s klidem v duši tímto uzavřel kapitolu s názvem Hue.

Po odhlášení z hostelu jsem měl naplánovanou cestu do dalšího města a to věhlasného Da Nang. Na hostelu byla jedna polka žijící v Německu, cestu měla stejnou a říkala, že se má v Da Nang setkat s kamarádkou a jejím otcem a ještě jednou další němkou, tak jestli prý mám chuť, můžeme být opět ve stejném hostelu a večer něco podniknout. Nato jsem si vzal její kontakt a vyrazil.

První zastávka byla na pláži, která se stala mým soukromým rájem. Nikde ani živáčka a každým směrem asi 5 kilometrů pláže jen a jen pro mě. Nemá cenu lhát ani cokoliv zapírat, prostě jsem se svlékl a na Adama se šel koupat, byť koupací kraťasy byly v batohu připravené, ale k čemu takový luxus. Ten pocit se nedá slovy popsat, naprostá svoboda, azurová obloha nad Vámi spolu s žhnoucím Sluncem, nádherné vlny a pak že ten život stojí za starou bačkoru… Ne, jaké si to člověk udělá, takové to má.

Druhou perlou na této krátké cestě byl vysoko položený průsmyk Hai Van, který např. Jeremy Clarkson (redaktor pořadu Top Gear) nazval "jednou z nejkrásnějších pobřežních cest na světě". Nemůžu než nesouhlasit. Cesta se vinula neustále vzhůru, výhled na moře a okolní kopce byl impozantní a myslím si, že tahle vzpomínka bude hodně silná. Na samotném vrcholu čekala k nafocení polorozpadlá pevnůstka snad z Druhé Světové a pak už se frčelo jen z kopce za neméně impozantního města Da Nang.

Dostat se do hostelu znamenalo přejet přes majestátní Dračí moct, novinku z roku 2009 a pak už jen najít tu správnou uličku. Lisa (polka z hostelu v Hue) bylo akorát na recepci, takže mě přivítala a za chvilku dorazila její belgická kamarádka s taťkou a další kamarádkou z Německa. Slovo dalo slovo a šlo se do španělské restaurace, kde to ovšem smrdělo vysokými cenami. Taťka se ale vytáhnul, a přestože jsme zdvořile odmítli, zaplatit za všechny a rozloučil se s námi. I já chtěl jít už do hajan, ale řekněte 3 ženám, já opravdu na to pivo s Vámi nechci jít. Takže Kapitán s Colou, pifko a následně ještě přesun do baru přímo na pláži, kde došlo na „šíšu“ (máta říznutá jablkem) a se psaním webu byl opět Ámen…

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 1 647 km

„Odpočinkový“ den v Hue - DEN 112/13

Datum: 16.7.2016  |  Publikoval: Radek

Po včerejší náročné cestě bylo opravdu potřeba trochu zregenerovat a nabrat nové síly. Takže z postele jsem vylezl asi až okolo desáté, dal si snídani a rozhodl se relaxovat, jak jen to bude možné. Motorka ale taky potřebovala trochu té péče, vyměnit olej, rozchodit klakson a opět dotáhnout řetěz. Nakonec došlo i na výměnu prasklých žárovek, takže už konečně vidím, jaký mám zařazený „kvalt“ a seřízení motoru. Stálo to sice 450 tisíc, ale motor teď opravdu přede jako ta nejšťastnější kočka na zemi. Do Saigonu to mám přímou cestou ještě asi tisíc kilometrů, takže minimálně 1500 ještě najedu, než se spolu budeme muset rozloučit a tak jsem chtěl mít všechno maximálně v pořádku.

Okolo třetí odpoledne mi to ale nedalo a chtěl jsem přeci jenom něco po okolí omrknout. Cesta mě zavedla k pagodě Thien Mu, kde se navíc neplatí vstup a tak to byl opět příjemný bonus. Dědka, co opět naháněl k placenému parkovišti, jsem zdvořile pozdravil a zaparkoval za rohem u krajnice a víc nebylo potřeba řešit.

Na hostelu jsem se doslechl ještě o jednom zajímavém místě, které určitě stojí za to navštívit a to jsou hrobky panovníků. Takže proč nenavštívit tu nejznámější jménem Tu Duc. Hm, vstupné za stovku, díky tak moc mě to zase nelákalo a tak jsem pokračoval po silnici, okolo vysoké zdi. Když tu, z ničeho nic vidím dědulu na motorce, jak zahnul na konci a podél zdi pokračoval po lesní cestě. Říkám si, jedu za ním, třeba narazím na něco zajímavého a asi po 300 metrech otevřená vrata do celého komplexu. Sice zadní vchod určený pro dělníky, kteří v areálu restaurují dosud neopravená místa, ale co, otočil jsem klíčkem a nenápadně se i s foťákem vplížil dovnitř (normálně jsem tam vešel, jakoby se nechumelilo). Místo opravdu pěkné, až by to snad i za tu stovku stálo, ale co, každá ušetřená kačka se hodí.

Po návratu na chatu jsem notně hladový chtěl vyrazit do nějaké místní vývařovny, ale kluci (zaměstnanci z hostelu) mi řekli, že taky ještě nejedli, a že ať se připojím a společně pojedeme pojíst a popít. V šesti a na 3 motorkách jsme dorazili do zahradní restaurace na břehu malého jezera a jedlo se a hlavně pilo. Plechovka piva za deset korun a při odchodu v již notně podroušeném stavu nás to na hlavu stálo „kilčo dvacet“, prostě nádhera. Jako spolujezdec jsem se cestou zpět jen kochal nočním městem a už se mi chtělo do postele, ale ejhle, co takhle jít ještě „zapařit“ do klubu.

Na rozjezd Tequila a pak už jen tanec. Cizinců tam opravdu moc nebylo, což je vždy fajn, s nějakou slečnou jsme tak trochu kontakt navázali a upřímně jsem se opět cítil jako v 18ti letech někde u „Batelky“. Výborný večer, domů jsme dorazili, netuším v kolik, asi jsem se ani nemyl, ale koho to zajímá, hlavně že jsme si to užili, co to šlo.

Hue, včera, dnes anebo zítra? - DEN 111/12

Datum: 15.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Ninh Binh - Hue (588 km)

Tak a je to oficiální, jsem magor, protože ač jsem si zpočátku myslel, že tak dlouhou cestu nemůže během jednoho dne zvládnout, tak opak je pravdou a já těch 588 kilometrů skutečně ujel. A jak to vlastně všechno začalo? Hodně brzo z rána. Budík zazvonil ve 4:50 a v 5:22 už se začali kilometry ukrajovat. Původně jsem si na mapách nastavil jako cíl nějaké město, asi 300 km vzdálené, kam mi přišlo tak nějak rozumné dojet a vzdálenost do Hue si rozdělit do dvou dnů, ale prostě čím déle jsem jel, tím více se mi chtělo tam dojet na jeden zátah.

Náročné to ale bylo, co Vám budu povídat. Byla zastávka na snídani, pak na meloun u silnice, dále pak na kávu ve městě Vinh, následoval oběd, pak večeře a asi 30 km před cílem už nejvíc zoufalá zastávka na Red Bull, bez kterého bych snad už ani nedojel. Do města Hue, které bylo hlavním městem Vietnamu po celou dobu vlády dynastie Nguyen až do roku 1945, jsem dorazil ve 21:30, tedy po dlouhých 16ti hodinách a byl jsem kompletně na odpis.

A cože se mi to po cestě přihodilo? Jen takové tři maličkosti. Nejprve při koupi melounu, zastavil jsem u silnice a došlo na smlouvání, 10 tisíc za to lahodné ovoce mi přišlo jako moc a slečna přistoupila na 8, meloun mi oloupala, já si s její babičkou ještě udělal pár fotek. Mezitím mi do sáčku přistála ještě jedna půlka z dalšího melounu, i když ani nevím proč a při placení, když jsem vyndal 200 a 100 tisícovou bankovku a jednu srolovanou 5000, tak se spokojila i s tím málem, tzv. vzájemná spokojenost.

U oběda jsem si u místních nabíjel v kuchyni telefon a při odchodu se moje hlava potkala s nízkým „futrem“ od dveří a boule jako hrom byla na světě. A poslední, neméně zábavná věc je spojená s motorkou. Celkově jsem tankoval 4x, 2x už byl ukazatel v červeném poli (hladové oko) a já vždy našel pumpu a nakoupil za 50 000 VND, při třetím pokusu mě napadlo vyzkoušet, jak daleko se s téměř prázdnou nádrží dá dojet, no a taky že jsem na to dojel. Motorka dvakrát poskočila, motor zhasnul a byl jsem namydlený. Ale není třeba se obávat, hned první vietnamec na motorce mi pomohl, takříkajíc levou nohou mě na motorce dotlačil až k asi 4 km vzdálené pumpě a já si řekl, že tohle už si nemusím zopakovat.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 1 510 km

Ninh Binh - DEN 110/11

Datum: 14.7.2016  |  Publikoval: Radek

Ráno nám trochu trvalo se vyhrabat z „pelechů“, protože prostě ty postele v hostelu jsou téměř jako ta doma. Slečnu z Německa bylo potřeba naučit ovládat skůtr, ale ono na tom automatu toho vážně moc dělat nemusíte. Jakožto zkušený navigátor jsem byl zvolen, abych náš konvoj čítající čtyři motorky vedl a tak jsme vyrazili na cestu. Tedy až po natankování samozřejmě.

První místo, které jsme měli v plánu navštívit, byla zátoka Tam Coc (tři jeskyně) a přestože je to jedno z nejvíce turistických míst v okolí, tak jeho návštěvu určitě všem doporučuji. Za vstupné a loďku jsme dali asi 200 korun a po nasednutí jsme se vydali vstříc skalním vápencovým útvarům a krajině obklopené rýžovými políčky. Největší zajímavostí ale bylo, že naše dámy řidičky k veslování nepoužívaly ruce, ale nohy, prostě jiný kraj, jiný mrav.

Bai Dinh byla naše druhá a zároveň poslední lokalita a brzy pochopíte proč. To místo je totiž obrovské. Chrámy jsou považovány za největší komplex buddhistických chrámů ve Vietnamu a jsou oblíbeným poutním místem. Přiznám se, že i když jsem věděl, co nás čeká, tak jsem byl celou tou velikostí až zaskočen a tolik sošek Buddhů na jednom místě asi jen tak někde nenajdete.

Návrat na hostel okolo páté hodiny byl kvůli děvčatům, která měla v plánu odjet nočními autobusy do různých míst dále směrem na jih. A stejně tak já se měl v plánu vzbudit brzo ráno a šlápnout do pedálů. Předtím ale ještě následovala večeře s místními kluky, kteří mě pozvali jak na jídlo, tak na pití (nějaká vodka) a tak se šlo spát s bezva pocitem plného břicha a stejně tak i peněženky.

Start aneb už jen 1650 km - DEN 109/10

Datum: 13.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Hai Phong - Ninh Binh (123 km)

Setkání s Lukášem bylo opravdu krátké, ale rozhodně to stálo za to. Rozloučit jsme se však museli už včera večer, protože dneska ráno budík zazvonil v 5:31 a já musel stihnout první autobus odjíždějící od přístavu už v 6:00. Místo jedné lodi, to bylo dneska v podání 2 autobusů a jedné lodi, o celých 50.000 levnější, zato delší, prostě super „kauf“. Motorka v přístavu stále čekala, i když neznámá to svině zcizila jeden „gumicuk“, ale budiž jí to přáno.

Vyrazit s motorkou už ráno v osm, skvělý plán, ale… Ono zase pršelo, takže jsem si dal stejnou super polévku jako přede dvěma dny, navlékl se opět to motopláštěnky a vyrazil. Po projetí celého města mě ale chytnul opravdu slejvák, že to ani hezké nebylo a prostě jiná možnost než zastavit a schovat se pod střechou ani nemohlo přicházet v úvahu. Po hodině a půl přestalo a já vyjel. Do 123 km vzdáleného města Ninh Binh to i se zastávkou na oběd trvalo asi 3,5 hodiny. A proč je v názvu start? Protože Vietnam se jezdí z Ho Či Minova Města do Hanoje nebo zpět a já vyjížděl z Hai Phongu, který je takříkajíc na úrovni Hanoje, tudíž mám pocit, jako kdyby dneska skutečně vyrazil na tu dalekou cestu na jih.

Ubytování nalezené přes server www.booking.com přestože je nejlevnější, tak je prostě špičkové. Kdo může, najde fotky na FB. Celý hostel je totiž v prostorách bývalé železniční stanice, která prošla důkladnou rekonstrukcí a stala se oblíbeným místem cestovatelů z celého Světa. Na večeři jsme vyrazili ve čtyřech. Dvě holanďanky a jedna němka, se kterými se zítra asi společně vypravím prozkoumat krásy zdejšího okolí.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 922 km

Cat Ba Island - DEN 108/9

Datum: 12.7.2016  |  Publikoval: Radek

Dnešní den jsem se rozhodl opět prožít na motorce, tzv. moto-foto. Honda ale byla zaparkovaná ve 45 km vzdáleném přístavu a tak došlo na moje první půjčení tady ve Vietnamu. Kvůli dešti a dlouhému „brunchi“ došlo i na smlouvání, protože kdo by po poledni chtěl platit celých 100 000, že? Při koupi benzínu jsem ovšem poprvé po 2 měsících selhal. Hlavně že jsem na Internetu četl, ať nikdo neplatí za 1,5l „petku“ víc jak 50.000, tím jsem bohužel mylně nabil dojmu, že na ostrově nejsou čerpací stanice. Zastavil jsem u opravny a po dotazu kde seženu „béňo“ ho týpek rovnou přinesl v kanystru. Bylo tam něco málo po 2l a chtěl sto tisíc, což bylo nepřijatelné a po jeho odsouhlasení jsem na prkno vysázel kulatých osmdesát. No a po 2 km klasická benzínka s obvyklou cenou okolo 16ti tisíc za litr, ale čert to vem.

Projel jsem si ostrov skrz naskrz, ono tu stejně tolik silnic není, nafotil si trochu toho materiálu a vydal se na severní stranu ostrova, abych byl nadohled zátoce Halong. Ještě že jsem se nijak extra netěšil, protože zas takový zázrak to není a v podstatě v celém okolí ostrova Cat Ba to vypadá v podstatě totožně. Ale konalo se dvojité překvapení a dokonce české. Po chvilce dorazil „páreček“ ze včera a poté trajektem i mladý český cestovatel Lukáš Matějček. Zpět už moje Yamaha celkem skučela, ale dala to.

K probrání toho bylo spousta, dali jsme večeři a závěr večera se odehrál na střeše našeho hostelu s nádherným výhledem na noční „mumraj“ v přístavu a jeho okolí a s lahodným mokem vyrobený z chmelu.

Cesta na Cat Ba Island - DEN 107/8

Datum: 11.7.2016  |  Publikoval: Radek

Na druhý největší vietnamský ostrov Cat Ba se dá dostat pouze trajektem (zatím, ale staví se dle mého názoru silnice a most přes moře, kvůli snadnější dostupnosti). Chtěl jsem jet tím v 9 ráno, takže vstávání v 7, odjezd před osmou, v přístavu si koupit lístek za pouhých 220 korun pro sebe a za další pálku pro motorku, takže jsem se rozhodl ji nechat zaparkovanou na hlídaném místě a radši ušetřit.

Cesta trvala necelou hodinu a půl, v přístavu jsem zjistil, že vybraný hostel je téměř co by kamenem dohodil a tak se šlo. Cena za noc bez snídaně je asi „kilčo“ a až na to, že se musí pokaždé šplhat do pátého patra, tak je to tu více než v pohodě a zase o to lepší máme výhled na okolní přístav.

Po ubytování, i přes neutuchající vedro, bylo potřeba prozkoumat nejbližší okolí, tj. další přístav vzdálený něco málo přes 2 km. K obědu byla trocha rýže se sušeným masem a následovala dvojhodinová pauza v židli, pocitová teplota bylo totiž 49 stupňů a to už je fakt na mrtvici. No a poté mě nemohlo napadnout nic lepšího, než se, jak jinak než pěšky, vydat na nejvyšší místo v okolí, kde se měla nacházet dělostřelecká pevnost. Vstupné 40 korun jsem bez mrknutí oka zaplatit a dále stoupal a stoupal. Mezitím okolo projela motorka s postarším českým párem a hned bylo veseleji. Na vrcholu jsme se potkali a poklábosili a možná že se zítra zase potkáme, máme totiž v plánu to samé, dojet na severní konec ostrova (22 km) a odtud se podívat na protější světově proslulou zátoku Halong (Halong Bay).

Asi v půl šestý jsem se dobelhal na chatu (hostel), vzal si plavky (koupací kraťasy) a šel si konečně zaplavat a užít si svůj neoblíbenější živel. Pak už jen sprcha, večeře v podobě čerstvých jarních závitků (zeleninových) a hurá opět do pátého patra a napsat články za uplynulé 3 dny, protože někdo to holt napsat musí a nechávat to na později… Znáte to, to už pak není čas vůbec, vše se pomalu začíná zapomínat a to není vůbec dobré.

Moře - DEN 106/7

Datum: 10.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Co Dung - Do Son (58 km) + Do Son - Hai Phong (27 km)

Ještě že jsem se s rodiči rozloučil už večer a za vše jim vřele poděkoval, protože ráno v 7, po nich po mém příjezdu nebylo ani vidu, ani slechu. Dorazila ještě kamarádka kamarádky a plán byl jednoduchý, dojet až k moři, pod město Hai Phong do místa zvaném Do Son. Sem totiž jezdí většina vietnamců, když chtějí okusit moře.

Vedro opět nehorázný a tak jsem si cestou chtě nechtě koupil novou košili s dlouhým rukávem, abych neměl opět spálené ruce od jízdy na slunci. Jezdit totiž ve své, v Austrálii zakoupené, nepromokavé bundě se vážně nedá.

Den utekl jako voda, děvčatům se nechtělo domů za světla a já zase nechtěl za tmy hledat v Hai Phongu ubytování, takže opět ta nepříjemná záležitost zvaná loučení, já jsem fakt jako ten Svěrák (vítací typ). Do města to bylo ještě pěkných 29 km a levné ubytování se mi ani po hodině najít nepovedlo, takže volba padla na hotel za 300 na noc, parádní pokoj pro 2, kde jsem byl bohužel jako obvykle sám.

K večeři jsem dal japonskou kuchyni za pár korun, prošel se po městě, nafotil a natočil co se dalo a posílen kávou jsem se vydal zpět do hotelu, uložit se k zaslouženému odpočinku.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 799 km

Na návštěvě u Moon - DEN 105/6

Datum: 9.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Hanoj - Co Dung (78 km)

Po necelých pěti hodinách spánku vstát před sedmou jenom kvůli vyzvednutí motorky, to byl zase začátek dne, to vám řeknu. Příště už bych si asi fakt radši těch deset korun připlatil. Ke kamarádce domů byla cesta celkem krátká, nějakých 75 km, ale vymotat se z Hanoje není jednoduchá a pak mě mapy honily zase uličkami, to jste neviděli. Po příjezdu jsem napsal, že jsem dorazil na místo a prý ať počkám. Venku bylo snad 50 stupňů a tak se o mě postarala nějaká rodina, co vlastní rýžový sklad, dali mi napít a posadili pod větrák a po lopatě se vyptávali, rukama a nohama, odkud že ten panáček vlastně je. Nakonec si pro mě Hang (Moon) přeci jenom přijela, odvezla mě k sobě domů a došlo na další kolečko výslechu od taťky.

Dal jsem sprchu a zeptal se, zda mají pračku, že bych si jako s dovolením moc rád vypral špínu, ale pračku nevedli a tak jsem nasypal prášek do jednoho lavoru, vše namočil a asi po dvou hodinách to ručně vypral (rozumějte udělal voňavým). Jeli jsme společně na trh za mamkou a já si na chvilku zkusil prodávat melouny, ale nikdo nic nekoupil, spíš všichni jen obdivovali ten cizokrajný „produkt“.

Na večeři přišel i strýc s tetou, no prostě bylo veselo, pifko teklo, pak dokonce i super banánové víno, takže spát to pak šlo jedna báseň, akorát jsem musel k bratranci do domu, který byl ale naštěstí jen přes silnici dalo by se říct.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 714 km

Hanoj po dvou - DEN 104/5

Datum: 8.7.2016  |  Publikoval: Radek

Včerejší noc byla příšerná, jelikož se jeden „vyhulený“ idiot rozhodl ve 2 hodiny ráno rozsvítit a začít kouřit z typické vietnamské dýmky. To že se na pokoji má dodržovat noční klid, nesmí se nic zapalovat, natož kouřit, ho opravdu ani trochu nezajímalo.

Po fajn snídani jsem se chtěl vydat na foto procházku po krásách Hanoje, když tu přišla zpráva, že bychom se mohli potkat u oběda. Opět nová „kamarádka“ a tak se šlo, vždyť je to pouhých 3,7 km. Byl jsem pozván na fajn dobrotu, opět nějaké nudle s vepřovým masem a pak jsme ještě hodinu poseděli u menšího jezera, nad šálkem kávy a povídáním si o krásách východního pobřeží Vietnamu. Bylo mi doporučeno spoustu míst, která bych na cestě do Ho Či Minova Města (dřívější Saigon) neměl vynechat, a některá místa, kterým je zdrávo se radši vyhnout (pláže kde došlo k úmrtí velkého počtu ryb díky čínské společnosti vypouštějící odpadní vody do moře).

Tohle potkávání se s místními má vážně co do sebe a před rozloučením jsem ještě dostal kontakt na její nejlepší kamarádku právě ze Saigonu, se kterou se potkáme příští měsíc před mým odletem z Vietnamu.

Prohlídka města mě dále zavedlo k první univerzitě, Ho Či Minovu mauzoleu a nakonec až k Západnímu jezeru s přenádhernou pagodou Chua Tran Quoc. Samotné jezero je obklopeno parkem sloužícím k projížďce na kole, bruslích, motorce, či k pouhému cvičení, procházkám a dalším bohulibým aktivitám. Měl jsem chuť si ho taktéž obejít, ale přeci jenom 17 km se mi v podvečerním horku nezdálo jako příliš inteligentní nápad. Po prohlídce pagody jsem se posadil v parku, od kouzelné babičky zakoupil osvěžující drink (mix zeleného čaje, ledu a limetky) a vychutnával si pomalu zapadající slunce.

Zbývající asi 3 km do hostelu bylo třeba improvizovat, neboť baterka v telefonu odešla do věčných lovišť. Google mapy se zapnutou GPS a všudypřítomným horkem totiž energii konzumují rychleji než by bylo zdrávo a zapnutá data jakbysmet.

Večer bylo v plánu opět kino, stejná společnost pouze jiný film (Den Nezávislosti 2) a hlavně jiná budova, vzdálená od hostelu pouhých 4,5 km. Asi už mě znáte, takže okolo osmé jsem vyrazil a po necelých 40ti minutách byl na místě. Splavený jako kůň, ale s ušetřenou stovkou a to se vyplatí. Nguyen byla na pracovním večírku, film šel od 22:45, já byl hladový jako vlk, takže nebylo co řešit. Hned přes ulici byla suprová pivní zahrádka, no přesněji x-patrová budova, prošpikovaná ventilátory a tekoucí vodou, čímž se jednalo asi o to nejlepší možné místo v okolí, kde se člověk může zchladit a to jak zvenku, tak zevnitř. Místo ale slouží spíše pro vícečlenné skupiny, takže jediná možnost k objednání bylo pifko a hranolky.

Film klasická americká dvojka s příslibem trojky no a než jsem se dostal ve 2 hodiny ráno do postele, měl jsem nachozeno 33 810 kroků neboli 25,4 km a únava mě rychle odnesla do říše snů.

Přesun do Hanoje - DEN 103/4

Datum: 7.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Tuyen Quang - Hanoj (137 km)

Čtvrtek jako den pro regeneraci se zdá být přímo ideální, do Hanoje je cesta krátká a hlavně známá, takže nebylo potřeba kamkoliv spěchat a ráno stejně opět pršelo. Čas před obědem se hodil k napsání ještě pár řádků, pak jsme společně naposledy poobědvali a téměř všichni ulehli, jako obvykle. Nezbylo mi tedy než si zabalit svůj malý batoh a jak se po česku říká, zmizet jako pára nad hrncem. Bylo přesně půl druhé, když se motor rozeběhl, byl zařazen první rychlostní stupeň a já začal ukrajovat první metry z plánovaných 137 km. Po cestě se mi díky super rychlé, ale přesto opatrné, jízdě podařilo vyhnout se dvěma deštíkům až kvůli tomu třetímu bylo třeba se opět narvat do „pršipláště“.

Kousek před Hanojí proběhlo několikrát na vzájemné poměřování sil našich strojů s jedním Vietnamcem, který se nakonec zeptal, jestli jedu do Hanoje a následně mi naznačil, abych ho následoval. No došlo na takové zkratky, že ani strejda GOOGLE nechápal, která bije a posledních asi 24 km do cíle už to bylo téměř poslepu. Doporučené ubytování se mi po chvilce taktéž povedlo najít a tak už bylo třeba se jen tak trochu vybalit, opět vysprchovat a připravit se na večerní schůzku se slečnou jménem Nguyen, na kterou jsem tak trochu narazil díky libové aplikaci TINDER.

Přijela taxi až před můj hostel, vypadala ještě lépe jak na obrázku, mluvila moc pěkně a srozumitelně anglicky, takže jsme nakonec skončili až v … kině. Ale předtím mě vzala na bezva večeři. Co to bylo, netuším, ale zatím jsem nejedl nic lepšího. No aby ne, když to tu před měsícem jedl pan Obama. Pak jsme si ještě asi v 7. patře nad jezerem dali fenomenální vaječnou kávu, která je k dostání prý pouze zde v Hanoji a šlo se do kina na novou adaptaci Tarzana. Film byl fajn a pak už se šlo domů, každý samo sebou k sobě.

Usínám a ráno mě čeká náročné objevování Hanoje s foťákem v ruce a žhavým sluncem nad hlavou.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 636 km

Strastiplná cesta ze Sapy - DEN 102/3

Datum: 6.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Sa Pa - Tuyen Quang (253 km)

Období dešťů bývá často nemilosrdné a tak pršelo celou noc a můj plán vzbudit se v 6 hodin ráno a před odjezdem ještě něco nafotit byl ten tam. Budík byl posunut nejprve na 7, posléze na 8 hodin, ale vše bylo úplně k ničemu. Dal jsem tedy snídani, rozhodl se dokoukat poslední díl druhé řady seriálu Daredevil a čekat, zdali se to počasí přeci jenom neumoudří. No v 10 hodin došlo k na nejhorší, odjezd v dešti. Na rozloučenou jsem sice dostal onu speciální pláštěnku pro řízení na motorce, ale příležitost tento vynález se bohužel dostavila dneska poprvé. Obavy jsem měl velké, to si asi dovedete všichni představit.

Plná nádrž na začátku cesty bylo asi to jediné, co mě hřálo u srdce. Klidně bych tu zůstal i déle, ale déšť měl trvat i nadále a já toho času nemám zase nazbyt a tak se kola hnula. Silnice mokrá, oči plné vody a šnečí rychlost, asi tak by se dal nazvat můj „útěk“ z tohoto nádherného místa v severním Vietnamu. Na rozloučenou jsem byl schopný a tak nějak i ochotný pořídit pouhé 2 fotografie a to ještě jen telefonem, ono jaksi vyndat zrcadlovku z brašny, která je v batohu a ten zase na zádech pod pláštěnkou není jaksi to pravé ořechové, ale tak určitě jsem tu nebyl naposledy.

Kvůli opodstatněným obavám z deště v provincii Ha Giang jsem přehodnotil své plány a další cesta mě povede přes Hanoj do města Hai Phong a dále pak do legendární zátoky Halong, taktéž turistického místa, já vím… Jelikož je ale vzdálenost Sa Pa – Hanoi na motorce pro běžného smrtelníka během jednoho dne nezvládnutelná (asi 354 km), ujížděl jsem, co to dalo zpět do svého bývalého „domova“ mešta Tuyen Quang. Kde byla jistota, že se mi dostane královského pohodlí a ještě k tomu ušetřím i nějakou tu pětku.

Cesta to byla opravdu strastiplná, pláštěnku šla nahoru a dolů celkem asi 8x, nervy na dranc, oči bolavé, stejně tak hlava, kecky „turch“ a nálada na bodu mrazu. Až se mi začaly vkrádat myšlenky, zda vůbec ta jednodenní návštěva Sapy za to všechno stála. STÁLA za to všemi deseti, to místo má prostě neodolatelné kouzlo, a kdo tam nebyl, nepochopí. Říká se, že obrázek mnohdy vydá za sto slov, v tomto případě to tak ale prostě jaksi nefunguje a je to jenom dobře.

Zhruba 90 km před cílem, kdy jsem odbočil a vracel se „domů“ jinou cestou, kterou určitě doporučuji, jelikož malebné scenérie zde k nalezení za tu o trochu delší cestu stojí, přestalo pršet a ten pocit, když vaší kůži opět pohladí silné sluneční paprsky, nemám slov…

Příjezd v 18:15 (po osmi hodinách jízdy) věstil brzkou večeři, sprcha povzbudila unavené tělo a já se konečně rozhodl začít psát svůj web, tak jak jsem měl tedy v plánu již od začátku, ale nestalo se tak, takže tímto se ještě jednou omlouvám, prostě cestování je droga a kolikrát není čas ani na jídlo, natož pak na vyndání netbooku a ztrácení času civěním do displeje.

Zítra se tedy mám v plánu přesunout do Hanoje a tentokrát již definitivně opustit provincii Tuyen Quang.

CELKOVĚ NAJETO JIŽ: 499 km

Kouzelná Sa Pa - DEN 101/2

Datum: 5.7.2016  |  Publikoval: Radek

Budík v 7 hodin sice nebyl extra příjemná záležitost, ale odměnou mi bylo neskutečně povedené ráno, plné slunečních paprsků. Vrcholky okolních hor se schovávaly v mracích a já si připadal, když už ne jako v pohádce, tak jak v nějakém alpském vysokohorském středisku. Už jen ten sníh a bylo by to kompletní, i když i ten tu mývají v zimních měsících a ano, pořád se bavíme o jihovýchodní zemi zvané Vietnam. Ono vlastně první překvapení jsem zažil již včera, když jsem kousek před samotným městem Sa Pa narazil na smrky, no div že jsem z té motorky údivem nespadnul.

Ke snídani jsem si dal místní černý čaj a objednal si palačinky s medem a banánem, dosyta se najedl a s potřebnou výbavou vyrazil vstříc novým zážitkům. První kroky směřovaly do vesnice Cat Cat, kterou obývá kmen Hmong se svými tradičními kroji. Tento kmen je velmi rozšířený a potkat je můžete přes severní Laos, Thajsko až do Myanmaru (Barmy). A jak si tak pochoduji dolu do údolí, objevila se z ničeho nic kouzelná budka se stařenkou vybírající od nic netušících „bohatých“ cizinců vstupné. Za co, no přeci za to, že půjdete cestou necestou a budete dýchat jejich čerstvý vzduch přeci. Ke vstupence ale dostanete prima barevnou mapku, ve které aby se prase vyznalo, takže těch padesáti korun Vám ve finále není líto ani za mák. Předchozí den jsem se rozhodl navštívit až nejzazší místo směrem na západ a to Stříbrný vodopád, ale záhy jsem narazil na problém, sice řešitelný, ale jak se zdá, ne pro každého. Po dalších asi 2 kilometrech se totiž objevila další kouzelná budka, tentokrát s pánem. Začal jsem tušit zradu, ale znáte to, ne každý den si člověk může hrát na nic nechápajícího blbce a tak to prostě zkusíte. Hejhula začal mávat a ukazovat mi další vstupenku, následovalo hledání mé zakoupené vstupenky a došlo na dohadování, jak jinak. On mi říkal, že si musím koupit vstupenku novou, já zase, že už jednu mám, ale ta bohužel platí jen odsud posud, mi bylo sděleno, tedy vlastně to co jsem již sám notně dlouhou dobu tušil. Poslední na co jsem se před odchodem zmohl, byla otázka, kolik že je v údolí celkem vesniček. Prý 7, na to jsem mu poděkoval, zamával a se slovy to si snad ze mě děláte „prdel“ se vydal podrobně prozkoumat celou vesničku Cat Cat, na což jsem již zakoupené oprávnění měl.

Opět bych nerad, aby kdokoliv nabyl dojmu, co že jsem to za chudáka turistu, ale a to ALE je velmi podstatné, nejsem turista, to za prvé, přestože boháč nejsem, tak chudý taky určitě ne, takže bych si to dovolit mohl, ale prostě takhle tedy vážení ne. Upřímně tahle turismem „zkurvená“ stránka JV Asie už mi začíná lézt pěkně krkem. Každý, ale úplně každý se tu na lidi s bílou barvou kůže dívá jen jako na chodící peněženku a to je prostě hnus, za který si sice můžeme sami, ale i přesto to není jednodušší strávit. Taková provincie Ha Giang na samotném severu Vietnamu, hraničící s Čínou by prý měla nabízet velmi podobné scenérie a to zcela zdarma, ale jak se říká, kdo chce kam, pomozme mu tam. Chtěl jsem vidět Sapu, tak tady to mám.

A co se odehrávalo dále? No chodil jsem a chodil a fotil vše, při čem mi spodní čelist téměř odpadávala od „huby“, a že toho rozhodně nebylo málo. Pomalu se nám ale začalo kazit počasí, stahovaly se mračna, i když ne kdovíjaká a okolo jedné hodiny začalo pršet, naštěstí už byla střecha jednoho z místních dřevěných domků nad mojí hlavou a já si tak ulevil, jen ne do gatí.

Po skvělém a překvapivě laciném obědě se mi zachtělo omrknout v únoru letošního roku postavenou lanovku, která už je dokonce i v Guinnessově knize rekordů (nejdelší 3-lanový systémem který měří 6 282 m.) Procházka to bylo opět dlouhá a téměř celou cestou do vrchu a po šílené cestě plné kamenů, která ovšem slouží jako hlavní příjezdová, prostě to je Vietnam. Čekal jsem něco zajímavého, ale tohle… Celý komplex je neskutečně obrovský, parkoviště tak pro 50 autobusů a asi tak 1 000 motorek a vše budí dost nabubřelý vzhled. To víte, Čína za rohem a čínský turista zdá se býti tím nejdůležitějším kdekoliv na Světě, mám takový dojem.

Na horu Fansipan (3143 m), která je nejen nejvyšší horou Vietnamu, ale i celé bývalé Francouzské Indočíny, tedy navíc Laosu a Kambodži mne to hodně lákalo. Dvoudenní trek ale nepřicházel v úvahu, už jen kvůli počasí (období dešťů) a nutkání zakoupit si lístek na jářku 600.000 VND (Vietnamský Dong – cca. Kč. 656,-) se mnou značně cloumalo. Pak jsem si ale řekl, že tuhle turistickou „prasárnu“ bych asi musel hodně dlouho rozdýchávat. A taková fotka z vrcholku hory s komentářem: „DOBYL JSEM TO“ by vůbec nemohla být publikována. Takže buď někdy příště s partou schopných nadšenců (trek) nebo leda jako průvodce s partičkou, která už by takový výstup (lanovka).

Opět se schylovalo k dešti, tentokráte k mnohem většímu a já začal chápat, že odsud asi suchou nohou neodejdu. Nekonečné čekání nikam nevedlo, takže nepromokavou bundu na sebe a hurá domů, na hotel. V ten moment ale pršet přestalo a tak se šlo o to veseleji. Nějaký ten místní autobus, který jezdí, kdo ví odkud, jsem se rozhodl tudíž vynechat a vyrazil. Vzpomínáte si na tu strašnou cestu, tak to byste ji měli vidět po pořádné průtrži mračen, slovy to jde horko těžko popsat.

Kličkování mezi tekoucí vodou, auty a motorkami přinášelo zpestření mému pochodu a najednou, z ničeho nic jeden takový motocykl zastavil. Týpek v mém věku mi nabídl odvoz do města. Jelikož jsem už ostřílený hoch z maloměsta, pro jistotu jsem se zeptal za kolik a ukázal stejné gesto prsty, ale odpovědí bylo jen: „To neřeš, naskoč a frčíme“ a já si říkal, že se mi povedlo konečně na vlastní kůži ochutnat tu pravou vietnamskou vlídnost a ochotu.

Ten den mi můj moudrý náramek večer ukázal nachozených 24.642 kroků neboli 18 km, což se může zdát býti málo, ale ono to jaksi nebylo ani zdaleka po rovince a hlavně, předchozí dva měsíce jsem pouze učil, a když se někam jelo, tak opět jen na motorce, takže „záhul“ to byl solidní, hlavně pro moje nožičky.

Jsem zpět aneb cesta do Sapy - DEN 100/1

Datum: 4.7.2016  |  Publikoval: Radek

Trasa: Tuyen Quang - Sa Pa (246 km)

Tak a je to tady, po 100 dnech jsem se konečně dostal k tomu začít psát web a dát tak ostatním vědět o svých cestovatelských útrapách a radostech. A co jsem vlastně oněch 100 dní dělal? No procestoval jsem Myanmar (Barmu), sever Thajska a 2 měsíce dělal dobrovolníka v severovietnamské provincii Tuyen Quang. Dále jsem se naučil řídit motorku (byť jsem si po první zkušenosti a bouračce na Bali v červenci 2012 říkal, že už na to nikdy nevlezu), sžil se se svojí novou zrcadlovkou a zamiloval se, bohužel po 99ti dnech se naše cesty musely rozdělit.

Dneškem tedy začíná moje opravdové sólo cestování, a proto začínám počítat znovu od čísla 1.

Po včerejším smutném loučení mě dneska čekalo ještě jedno a to s mojí adoptivní vietnamskou rodinou, která se o nás uplynulé 2 měsíce starala téměř jako o vlastní. Vlastní babičku už nemám ani jednu, takže ta zdejší bude už navždy moje. V plánu bylo vyrazit časně z rána, řekněme v 8 hodin. No nakonec z toho byla kulatá desítka, prostě klasika, balil jsem si svých pět švestek.

První destinací z mého seznamu byla veleznámá Sa Pa, vzdálená od města Tuyen Quang pouhých 246 km, které jsem dal za 7 hodin. Třetina cesty vedla okolo obrovského jezera Thac Ba v provincii Yen Bai až jsem se konečně ocitl ve městě Lao Cai, tedy jednou nohou téměř v Číně a zbývalo mi už jen vystoupat posledních 38 km do hladiny 1 488 m n.m. Počasí bylo celou cestu příjemné, místy až horké a do Sa Pa mě přivítala okolo podvečerní páté hodiny.

Proběhlo ubytování v hotelu Sapa Sunflower (postel ve čtyřlůžkovém smíšeném pokoji za Kč 94,- včetně luxusní snídaně a maximálně ochotného personálu), krátká procházka po okolí, trochu toho nezbytného focení a večer jsem si dopřál „konečně“ trochu té evropské stravy v podobě Pepperoni pizza s „pifkem“ gratis (no ona ta pizza taky byla za Kč 169,-). Nechápejte mě špatně, ale ono po 3 měsících jezení neustále jen zeleniny a tofu se leckomu zatouží okusit opět pokrmy, které byl zvyklý celý svůj život jísti.

No a pak už jen zaplout do pelechu, navodit si kóma, což v mém případě není nikdy problém, a nabrat síly na následující vysilující den.

4 hodiny spánku...

Datum: 26.3.2016  |  Publikoval: Radek

Bude jedna hodina v noci a dodělávám poslední věci před cestou. A dostavilo se nečekané a hlavně nepříjemné překvapení, cestovní horečka nebo co je to za sajrajt :-(

Pocit strachu, možná i trochu smutek, kdo ví. O sebe se nebojím, ale ten pocit, že odjíždím a všechny tu nechávám... Ale přeci to neznamená konec Světa, no ne? Ve spojení budeme, takže bude všechno v pohodě, slibuji :D

Packing - DONE :D

Datum: 25.3.2016  |  Publikoval: Radek

Nemožné se stalo skutečností, mám zabaleno a do odjezdu přitom zbývá ještě dlouhých 14 hodin. Je vidět, že 6+ měsíců dlouhá cesta budí větší respekt než pouhá měsícní "expedice".

Abych se přiznal, obavy panují obrovské, protože tak málo oblečení jsem nikdy neměl, spíše naopak. Na poslední Thajsko jsem měl asi tak 2x více hadrů, které jsem sice vůbec nepotřeboval, ale znáte to... Nejvíce místa a váhy zabírají pantofle, které ale v Asii hned vezmu na nohu, takže si říkám, co pak budu dělat s plnejma botama? Dále pak LP Severní Indie, bichle o dvanáctistech stránkách a asi devítiset gramech, kterou bych teď upřímně nejradši vyhodil a první místo si nekompromisně usurpuje můj stařičký netbook Asus EEE, bez kterého si ale cestu neumím dost dobře představit. Jak bych pak mohl psát podobné řádky pro zvědavce doma v ČR, kam ukládat fotky a videa, kterých asi nebude málo a stejně tak bookování letenek či čehokoliv dalšího si nedovedu na 4,7 palcovém smartphonu představit, holt jsem asi závislák, co nadělám.

Je mi pět a třicet :D

Datum: 20.3.2016  |  Publikoval: Radek

Tak jsem dneska oslavil další narozeniny, v pořadí už třicáté páté, ale kdo by řešil nějaká ta čísla, no ne?

No a jelikož mi zbývá posledních 5 dní ve své domovině potažmo v Evropě, bylo už načase spustit web, kde pro zájemce budou k nalezení, doufejme veškeré informace týkající se mé CESTY. Blog jsem si žádný nezakládal, navíc bych ho ani nechtěl psát v internetových kavárnách, takže radši oželím 1,5 kg věcí a vezmu si s sebou svůj malý netbook, na kterém si ten svůj prostý HTML kód budu moci ťukat, kdy se mi zachce.

Už není cesty zpět…

Datum: 27.2.2016  |  Publikoval: Radek

A je to tady, dneska jsem se konečně rozhoupal a v akci koupil jednosměrnou letenku z Varšavy do Bangkoku, u které bylo přímo napsáno, že je určena pro bezprizorní cestovatele, kteří mohou rozvinout cestu dále po JV Asii (to sedí). Cena se z původních 350 zlotých vyšplhala během jediného dne sice až na 450, ale i tak je to při převodu na srozumitelná čísla 2 900,-, a za takovou částku se nechat svézt na „druhý konec Světa“ prostě vyplatí, navíc když to bude ještě takovým fešákem, jakým "nový" Boeing 787-8 bezesporu je. A ještě jedna věc, za posledních pár let si nevybavuji takhle výhodnou akci, no ještě taky neletím, že :D

Tím mi tedy oficiálně zbývá jeden poslední měsíc do odletu spolu s přípravou na mojí zatím nejdelší cestu, kterou jsem si dovolil skromně nazvat „THE ADVENTURE“